Afrika volá Československo [1949]
(aneb co jste se v cestopisech Hanzelky a Zikmunda nedočetli)

Ing. Jiří Hanzelka, OK1-3636,
Ing. Miroslav Zikmund, OK1-3637

,, ... a přijďte nejpozději kolem šesté. Budete mít na výběr. Každý večer tady mám OK stanic desítky, jednu silnější než druhou, jako domácím telefonem. Nezapomeňte v šest!“

Inženýr Janeret, ředit Paillardovy továrny na radiopřijímače v St. Croix ve Švýcarech nás doprovodil k vozu a provázel nás úsměvem, dokud mu stříbrná Tatra nezmizela za nejbližší serpentinu horské silnice. A kolem nás zavoněl pryskyřicí borový les, přeťatý na vrcholku hory řadou betonových protitankových překážek. Francouzská hranice.

Zbývala nám hodina. První hodina oddechu po měsících shonu a horečnatých příprav na cestu. A poslední hodina pod korunami starých borovic. Tam dál, na jihu Francie budou už jen cypřiše a eukalypty. A v Africe? Vzpomínky letěly za stíny hor, na sever a dál k východu, domů. Toho večera jsme měli podrobit zatěžkávací zkoušce všechny naděje, které jsme skládali do spojení s domovem na vlnách éteru. Co všechno bude záviset na tomto spojení, až selžou všechny ostatní prostředky? Jak nás ve světě přijmou členové velkého bratrstva, ukrytí za hlasy z přijímačů, čísly a značkami, kteří se pro nás zhmotňují zatím jen v úhledných QSL ze všech světadílů?

TX nebo RX?

Začalo to v malé střízlivé kanceláři v nejvyšším patře budovy československého rozhlasu na Stalinově třídě, u Dr. Julia Randýska.

„Jaký TX budete mít ve voze?“ Otázka padla a bylo nutno jí vyřešit. Pro samostatné vysílání za podmínek, které nás čekaly, jsme neměli dostatečnou průpravu. Byl ještě čas, mohli jsme se do odjezdu připravit. Ale jak přijme neklidný, nedůvěřivý svět československý vůz, vybavený vysílačkou? A pro spolehlivou práci potřebujeme hodně energie. Kde ji vzít? Baterie dlouho TX neutáhnou. Benzinový motorek s generátorem? A co váha? Co prostor? Musili jsme začít z jiného konce. Spolehlivý RX a vysilače amatérů, které poznáme cestou. Oč půjde? Především navázat styk v zemích, se kterými jsme doma zřídka ve spojení. Oživit styk mezi členy ČAV a amatéry zahraničí. Vzbudit zájem o systematickou spolu tam, kde dosud nebyl. Pokud možno pravidelné MSGs. Ale co tomu řekne naše poštovní správa? A co IARU? Kam až nás pustí koncesní podmínky u nás? „Dáme se do toho systematicky, jedno po druhém - a uvidíme."

OK1JR připravoval, jednal, pracoval obětavě týden po týdnu: This is the first OK-motocar world-tour. We rely upon the ham spirit.“ říkal dopis, který nám předával Dr. Randýsek za ČAV pro amatéry v cizině. „Spoléháme na ham-spirit, na solidaritu a vzájemné porozumění, na ducha, který vládne neviditelnou armádou kosmopolitů, na svazky, které vyrostly z touhy po sblížení lidí všech barev a jazyků a které prošly vítězně ohněm tvrdých zkoušek. A ještě něco si vezla naše Tatra na cestu světem. Dokonalý RX, který vyšel z rukou mladých, zkušených amatérů Zdeňka Lusky a Emana Slabihoudka, posluchači pražské techniky.

Potřebovali jsme přijimač s frekvenčním rozsahem od 16 do 3,2 Mc a doplňkovým rozsahem na středních vlnách. Co největší citlivost. Dostatečně jemné ladění pro příjem na krátkých vlnách i za jízdy. Odolnost proti vysokým teplotám, odolnost proti nárazům a otřesům. Spolehlivost pro vozu, snadnou montáž, jednoduchou obsluhu a malou spotřebu. Bylo toho dost, ale výsledek dokonalé, promyšlené konstrukční práce se dostavil. Na přijímači bylo dosaženo cca 2 μV na vstupu pro 50mW stř. výstupního výkonu. Byl tak umožněn i dálkový příjem na dvě normální vysouvací automobilové antény. Dostatečnou jemnost ladění pro přijímač na krátkých vlnách zajistil systém ozubených převodů se samočinně vymezovanou vůli a třecím převodem. Při stavbě bylo použito součástek odolných proti vysokým teplotám, a součástky byly také bdimensovány na minimální oteplení. Před montáží do vozu byl přijímač po 10 hodin v provozu v ovzduší se stálou teplotou 80°C. Neprorazitelné bloky a mechanické zajištění spojů nám zaručilo spolehlivost provozu a minimální opotřebení.
Konstruktéři přijímače uvažovali o použití preselekce. ale vzhledem k nedostatku prostoru i k požadavkům spolehlivosti od ní upustili. Složitý přepínač i cívková souprava by snížily spolehlivost provozu. Selektivita nebyla příliš stupňována, aby se usnadnilo laděni ve voze za jízdy. Zato vyrovnání úniku bylo provedeno dokonale. Působilo okamžitě, aby byly od straněny rušivé zjevy při kolísání signálu za jízdy.
Přijímač byl osazen směšovačem 6A8 s oscilátorem v normálním zapojení, dvěma mezifrekvenčními zesilovacími stupni 6K7. Detekce diodová a vyrovnání úniku napájeno z detekční diody elektronky 6Q7 a koncovou pentodou 117L6. Napájení přijimače provedeno z baterií rotačním měničem z 12 V na 150 V a patřičnou nízkofrekvenční a vysokofrekvenční filtrací, se spotřebou 36 W.
Poslední zkouška před odjezdem kdesi v polích za Prahou. Bylo už pozdě večer. Dvacetimetrové pásmo bylo ‚nacpáno“. Halo CQ, halo CQ 20... OK - HB - F - I - G - co je tohle? W, Spojené Státy! W2 to bylo. Jasný, zřetelný signál, dobře modulovaný. A to všechno v několika minutách, bez zvláštních potíží. Stačilo.
Teď už. nezbývalo, než provést zkoušku, na které záleželo skoro všechno. Zkoušku toho, co si amatéři na celém světě vytvořili za léta usilovné práce, a co je pro svět jejich nejcennějším přínosem, zkoušku ham-spiritu. První příležitost se naskytla ve Švýcarech.

První pokus.

‚,HB9BB - Ing. Janeret, St. Croix“, říká drobná linka v Call-Booku. St. Croix, malé horské městečko v klínu švýcarského Jury. Právě zde jsme chtěli doplnit svoje kamery optikou z Paillardových závodů. Ukazováček se podezřele třásl, když se zapichoval do čísel na ciferníku prvního telefonu v St. Croix.
„Janeret, kdo volá?“
„OK RP 3636 a OKRP 3637.“
„Čechoslováci? Nom de Dieu! Kde jste? Ve Švýcarech?‘
„V .St. Croix.“
„Kde? - Počkejte chvíli, hned jsem u vás! Každý večer pracuji pravidelně. Musíte dnes přijít. Podíváme se, co dělají OK ... "
Po chvíli jsme poznali prvního zahraničního radioamatéra osobně. Zrovna tak, jsme si ho představovali. Vysoký. štíhlý pětatřicátník. Přišel s úsměvem na rtech a srdcem na dlani. Po hodině nás uvítal na verandě své vilky nad městem. Od prvního okamžiku jsme měli pocit, jako bychom byli mezi starými přáteli. A kolem sedmé jsme vkročili do podkrovní světnice, do Janeretovy amatérské pracovny. I při celkem nepatrných zkušenostech jsme byli překvapeni dokonalou konstrukcí stanice. Nechybělo jí mnoho do běžného typu profesionálních vysílaček. Našli jsme dokonce i deskové nahrávací zařízení.
„S jakou energii pracujete ?“
„Normálně tak se 300 Watty. Ale dnes pojedem s 500. Dvacetimetrové pásmo je večer příliš plné."
Tu nám padla do oka drobná miniatura mikrofonu. Nebylá větši než. vlašský ořech. Atrapa nebo skutečný mikrofon?
Ing. Janeret vzal do ruky nepatrný přístroj. V tom okamžiku nám připadal jako rozmarná žena, když se kochá pohledem na svůj nejmilejší klenot.
„Přes rok jsem na něm pracoval. Tak malý mikrofon sotva uvidíte po celé cestě. Ale v provozu se dokonale vyrovná moderním mikrofonům profesionálních stanic. Však hned uvidíte.“
Při práci jsme vystřídali tři mikrofony. Jeden profesionální z Paillardovy továrny, jeden velký, konstruovaný Janeretem, a pak jeho malý zázrak. Prakticky nebylo rozdílu. Začali jsme. Hned napoprvé se ozvala spousta amatérských stanic, ze Švýcarska, Francie, Anglie, Itálie a mezi nimi několik OK stanic.
,‚Musíme trochu vystrčit lokty, abychom si udělali místo. Není to sice docela fair, ale takovouto příležitost nemám každý den.“ Janeret sáhl do archivu desek, a za chvíli se tlačily do amatérského pásma břeskné zvuky amerického hot-jezzu posazené na 500 Wattech stanice HB9BB. Většina stanic zmlkla. Představili jsme si, co tomu asi řeklo několik desítek amatérů, a trochu jsme se styděli. Ale to už, letěl do éteru Janeretův hlas:

,‚ Hallo OK stations, All Czechoslovak stations, OK, OK stations, This is HB 9 BB, HB9BB, HB number 9 Boston, Boston in Switzerland, calling you. Over!“

Z reproduktoru se ozval silný, čistý, dokonale stejnoměrný hlas. OK1VA. Polkli jsme několikrát naprázdno. Proč? Vždyť jsme stanice OK lovili z pásma vždycky s pocitem zklamání, chtěli jsme jen dx, čím dál tím lépe, jako všichni začátečníci. Ale tentokrát to bylo něco jiného. Každým dnem jsme se vzdalovali tomu všemu, co je skryto v kouzelném slově ,‚domov“. Hlasy ze stanic OK se nám na dlouhou dobu stalý jediným živým hlasem domova. Ujednáno. OK1VA předá náš první MSG prostřednictvím OK1JR všem amatérům doma. HB9BB bude na dvacetimetrovém pásmu každý čtvrtek po sedmé hodině středoevropského času. Ohlásí nás do severní Afriky. Bude nás sledovat se všemi OK stanicemi. Stačí fonicky na celý svět.
Na amatérských pásmech byl už dávno v Evropě klid,  když jsme vyšli do hvězdné noci. Toho večera nás naplnil zvláštní pocit bezpečnosti. Na cestě nebudeme sami. Až nám bude nejhůře, snad nám otevře neviditelný zázrak dvacátého století vzdálená okna domova. Snad . . .

Po prvé přes moře..

Přesně za dva týdny bloudila Tatra temnými uličkami zapadlého předměstí Casablancy. Reflektory těkaly po nachýlených plotech, polorozpadlých barácích a plíživých stínech, klouzajících podél oprýskaných zdí. Ze tmy se vynořila bílá branka. Jako by zapadla jen nedopatřením do zpustlého předměstí. I stereotypní tabulka na brance byla neobvykle čistá.

„31, Rue Ouled Ziana.“
A pod tímto nápisem mosazná tabulka s nápisem: Césare Grangier. Jméno jednoho z předních marockých amatérů CN8MA. Motor Tatry se zastavil, reflektory zhasly a ulice se znovu ponořila do tmy. Branka byla odemčena. Domovní dveře také. Vystoupili jsme do prvního patra malé vilky a na dveře, označené Grangierovým jménem. Za dveřmi se ozvalo několik tlumených ženských hlasů. Zaklepali jsme znovu.
„Kdo je?“ Poslušně jsme ohlásili jména. „Kdo ?“ Opakujeme. Rozvinula se krátká konversace s hlasem za dveřmi. Nakonec jsme se dozvěděli, že musíme přijít později znovu. Trochu studená sprcha po srdečném přijetí ve Švýcarech. Kolem desáté večer už nás Césare Grangier čekal. Malý, živý padesátník. Hned po prvních slovech srdečného uvítání nám vysvětloval důvody neobvyklého průběhu naší první návštěvy.

,,Musíte mé ženě prominout. Tady si nežijeme v Evropě. To víte, jak to asi vypadá v jednom z největších afrických přístavů, kde se potulují individua všech barev a jazyků. Přepady v domech jsou na denním pořádku i v centru města. Tím horší je to na odlehlém předměstí. Ženu často neotevře z opatrnosti ani mým přátelům, které příliš dobře nezná.“
Kdo po chvíli zabloudil na vlnu stanice CN8MA, byl asi hodnou chvíli na rozpacích, co se u mikrofonu dělo.
‚‚ Halo, la Suisse, halo la - halo - la Šte - la Čte - ko - prosím vás, napište mi to, já to nemohu vyslovit! - Halo la Suisse, Halo la station HB9BB? Halo la Čte-ko slo-slova-kí, toutes les stations OK, Halo la Šš-Šte-koslo- - - prosím vás, já to nemohu vyslovit, vemte to sami, já zatím připravím něco na svlažení. Vyschlo mi trochu . . .“ Volali jsme dlouho do noci. Pokus jsme opakovali ještě příštího večera, ale nezachytili jsme ani jedinou stanici OK. Dokonce ani HB9BB se neozval. 28 Wattů vysilače 6L6-HF100 nestačilo, a snad i místní podmínky udělaly rázný škrt přes všechny předčasné naděje.

První vyhrání . . .

Mnoho našich amatérů má mezi svými QSL na čestném místě lístek marocké stanice CN8MZ. A mohly k nám putovat další, kdyby pan Robert Cornebois v Rabatu nebyl zrovna v plné práci na novém TX. Jeho starý vysilač se 300 Watty už nestačil. Proč?
,‚ Přátelé, to pochopíte, až poznáte mnoho dalších amatérů zastrčených kdesi v odlehlých koutech Afriky. My, Evropané zde máme nadbytek všeho, co potřebujeme ke hmotnému pohodlí. Krásnou vilu, vůz, zahrady, žijeme v nadbytku. Ale jsme stále Evropany, nebo aspoň většina z nás chce Evropany zůstat. Pochopíte po čase sami v Africe, co znamená pro amatéra fonický styk se světem. Udržuje to v nás naše lidské já.“

Přelétli jsme očima nepřeberné bohatství QSL na stěnách Robertovy pracovny. Diplom WAC mluvil za všechny. Lístků OK zde bylo několik. „Vím, že je toho dost. Ale se 300 Watty se přece jen musím někdy uchýlit k CW. Vím, že to správnému amatérovi nesmí vadit. Ale je lidské, že my, afričtí poustevníci, chceme slyšet bezpečně mluvené slovo. Budu teď pracovat s 500-600 Watty. Snad to postačí. Mezitím nám rabatský amatér ukázal dokonalý sklad materiálu, koupeného při likvidaci amerických vojenských skladišť v severní Africe. Snad už za dva měsíce zahájí s novým TX. Ze starého už zmizely cívky, kondensátory i elektronky. S tímhle se nic nedalo dělat.

Nejbližší příležitost se nám naskytla až v hlavním městě Alžíru. Ale po dlouhém bloudění po boulevardech i křivolakých, páchnoucích uličkách předměstí a přístavní čtvrti jsme se vraceli do hotelu s nepořízenou. Podle Callbooku jsme hledali tři amatéry. Nenašli jsme ani jediného, a na další pokusy už nám nezbývalo času. Po skvělém úspěchu jediného pokusu i Evropě jsme už třikrát ztroskotali na africké pevnině. V severní Africe už nám zbývala naděje jen v Tunisu. Tripolsko i Cyrenaika, bývalé italské kolonie, byly obsazeny britskými vojsky a. chápali jsme, že za těchto okolnosti byla veškerá činnost radioamatérů zastavena. Zbýval nám už pak v severní Africe jen Egypt a Sudan. Ale kolem Egypta byl rozestřen závoj mlčení. Ani doma jsme nemohli zachytit stanice SU. V zemích, kterými jsme zatím v severní Africe projeli, krčili jen amatéři rameny. Egypt mlčel.

Sedmkrát s padákem a vysílačkou.

Zdá se, že amatéři vysilači se rodí jen na samotách, ztracených v klínu přírody, nebo aspoň na na odlehlých předměstích. Hledali bychom důvod především v tom že práci vysilače v centrech velkých měst ruší četné elektromotory, tramvaje, trolleybusy, automobily i přijímače, nahromaděné na úzkém prostoru. Ale afričtí amatéři neutíkají před tímto rušením. Jejich města jsou prostorná, vzdušná, rozrostlá do šířky. Přesto se zde amatéři rodí právě v nejodlehlejších koutech. Brání se samotě, nechtějí být ve svých domovech sami. To je hlavní důvod, který je naplnil láskou k amatérskému vysílání a který je řadí mezi nejpilnější v rodině amatérů. Také v Tunisu, hlavním městě stejnojmenné francouzské kolonie, nedaleko zřícenin starého Karthaga tomu bylo stejně. Alej eukalyptů, mezi kterými probleskovalo sporé světlo pouličních svítilen, malé domky a vilky uprostřed zahrad na tunisském předměstí. Tentokrát to byl předseda tunisského klubu radioamatérů, Maurice Bord, ke kterému jsme se vypravili. Drobný, rtuťovitý člověk, typický Francouz. Uvítal nás stejně srdečně, jako všichni předchozí. Ale zdálo se, že budeme mít s jeho stanicí stejnou smůlu, jaká se všemi v Africe. Jeho TX byl v desolátním stavu a Maurice Bord byl v nejlepší práci, když jsme ho večer překvapili. Sáhl tedy po starém náhradním vysílači, který pracoval s energií 10 Wattů. Pro příjem nám musil postačit starý komerční přijímač americké výroby. Ale FT4AI měl anténu s typickými směrovými účinky na Evropu, a také místní podmínky byly mimořádně dobré.

Po čtvrthodině jsme zachytili Švýcarskou stanici. RST ne lepší než 344. MSG pro OK1JR via HB9BB. Také vysílač F8BO slíbil předání zprávy. Mezitím se podmínky rychle zlepšovaly a ve 23,15 h. pražského času jsme zachytili slabý signál pro OK1JR via HB9BB. Měli jsme z něho tím větší radost, že jsme ho dosáhli za tak obtížných podmínek.
Dlouho do noci vzpomínal Maurice Bord na rušné příhody z nedávných let války. V Tunisu stejně jako všude jinde, v zemích, po kterých sáhla chtivá ruka nacistů, byli amatéři-vysílači mezi prvními obětavými pracovníky odboje. Maurice Bordi byl osou spojovací služby mezi vedením spojeneckých armád na východě i na západě severoafrické pouště a vůdci francouzského podzemního hnutí v Tunisu.
„Právě pod nohama vaší šídle jsem měl pod podlahou ukrytou vysílačku. Věděli o ní. Prohlíželi u mne kolikrát ve dne i v noci, obrátili dům naruby, ale nic nenašli.“
Pohladili jsme očima několik sešlých parket. Bylo nám nějak divně, když jsme šlapali po místě, odkud vycházel déle než rok hlas svobodné Francie přímo pod ústím německých pistolí.
‚‚Ale nakonec‚ už se to nedalo držet. Zničil jsem všechny stopy činnosti a přešel jsem pouští frontu ke spojencům. Sedmkrát jsem pak seskočil padákem s oddíly parašutistů do týla německých armád a udržoval styk se spojeneckým velitelstvím. A nebyl jsem sám. Skoro všichni amatéři-vysilači z francouzského území v severní Africe se zachovali stejně. Jenže všichni se nedočkali osvobození, jako já. Jejich volací značky už nikdy nikdo nezachytí. .

Libyjské vakuum.

V době, kdy jsme projížděli bývalými italskými koloniemi Tripolskem a Cyrenaikou, byla tam ještě britská okupační armáda. Byli jsme z těch mála Evropanů, kterým byl povolen průjezd celým územím, dosud ještě vojenským. V hlavním městě Tripoli sice kolovaly pověsti o amatérských vysílačkách, které občas pracovaly, ale jejich posláni nebylo čistě amatérské. Naproti tomu pracovalo na vojenských letištích několik amatérů z Velké Britanie a britských kolonií, kteří i během vojenské služby zůstali věrni krátkým vlnám. Dovedli jsme si představit, jak by nás asi přijali a jak rádi by nám vyhověli, kdybychom je požádali o spojení s domovem. Ale především byli rozstříknuti po vojenských základnách v poušti, a pak - byli jsme cizinci na vojenském území. Ovzduší na pohled klidné, bylo nabito elektřinou. Vzdali jsme se proto už předem jakýchkoliv pokusů.

Z Egypta na černo?

Po tisících kilometrů a týdnech ve výhni severoafrické pouště jsme konečně dorazili do úrodné delty Nilu. Egypt. Země, ve které umlkly hlasy amatérských vysílaček na počátku války, a kde se za dvě léta míru amatéři neprobudili k plnému životu. Občas se od Nilu ozvala ojedinělá amatérská vysílačka, ale QSL nedocházely. Chtěli jsme vyhledat amatéra, pro kterého jsme
měli QSL z Městce Králové. Jeho adresa na lístku nebyla. Zbývalo jen ředitelství telekomunikací v Káhiře. U vrat velké budovy jsme narazili na první překážku. Důstojný strážce v uniformě s nablýskanými knoflíky. Zpod červeného fezu se nA nás mračil pár černých očí. ,‚Min fadlak, oddělení bezdrátové telegrafie ?“ Vládce brány ani nehnul brvou. Nový dotaz stejně zdvořilý. „Vy jste cizinci? Kde máte doklady?" Trvalo nám čtvrt hodin než jsme se dostali ke dveřím s bílou visitkou: Ing Sameer. Mladý, vzdělaný Egypťan nás přijal se zřejmou nedůvěrou. Sotva jsme mu však předložili dopis ČAV, roztál docela.
„Jsem místopředseda klubu amatérů vysilačů - totiž. byl jsem . . ."
„Máme zde QSL pro jednoho z vašich kolegů. Mohl byste nám poradit, kde bychom jej mohli odevzdat?“ Předali jsme inženýru Sameerovi QSL z Městce Králové.
„Hm, pod touto volací značkou pracuje - totiž pracoval jeden - jedna z nejčelnějších osobností ve státě. Lístek byste snad mohli předat - vlastně - neměli byste. . .  Prosím vás, dejte mi ten lístek, já to obstarám sám“
Měli jsme pocit, že by nám egyptský přítel rád řekl víc, ale že že buď něčeho obává, nebo že se nemůže rozhodnout, kolik nám může prozradit.
„Pracujete se svojí vysílačkou pravidelně ?“
„Ano - totiž jen příležitostně, vlastně teď už jsem dlouho nepracoval.“
Najednou se nám zdálo, že se Sameer rozhodl.
‚‚Přátelé, nejlépe by bylo, kdybyste mně navštívili doma, v Maadi. Zde v úřadě se dá o věci těžko hovořit."
O několik dní později jsme vyhledali inženýra Sameera v jedné z nejkrásnějších vilových čtvrtí daleko za městem. Brzo se zvedla rouška tajemství, kterou dosud bylo zahaleno v Egyptě amatérské vysílání.
‚‚Snažili jsme se ihned po válce, aby nám byla povolena další činnost. Nejprve se přes všechny pokusy nic nedělo. Pak jsme se dověděli, že bude vysílání povoleno až po vydání nového zákona o amatérském vysílání. Ale za dva roky nebyly ani zahájeny práce na osnově. Snad úřady nevědí, jak do toho.“
‚‚A samí nemůžete přijít s iniciativním návrhem ?“
Právě se k tomu chystáme a úřady nám naznačily, že takový návrh by věc uspíšil. Ale marně hledáme dobrou předlohu. U vás v Československu máte velmi dobrý zákon, který sice udržuje práci amatérů v nezbytných mezích, ale prakticky jim dává všechny možnosti k práci. Viděli jsme to při styku se stanicemi OK.“
„Psali jste si o text zákona?“
„Nevíme komu.“
Zase to byl JUDr Randýsek, který se stal prostředníkem, a který poskytl ochotně pomoc egyptským kolegům. Po rozhovoru nám bylo jasně, že domů se z Egypta nemůžeme ozvat, jestliže nechceme uvést v nebezpečí některého z egyptských kolegů.

Kam až jde ham spirit?

Jednoho dne projela naše Tatra naposled pod káhirskými minarety, rozloučila se s pyramidami v Gize, a vydala se na vítěznou pouť ke Stolové Hoře. Jako v neuvěřitelném snu minula sídla faraónů v Horním Egyptě - a kolem ní se rozhostilo mrtvé ticho pouště. První solo osobní vůz v historii automobilismu, který se odvážil do rozpálených skal a písečných plání nejzákeřnější z afrických pouští, sám bez doprovodu. Sám? Ne, nebyl sám. Skoro každého večera se z něho ozývaly hlasy pražských hlasatelů a česká hudba. Mnohem dál na sever, o dva tisíce kilometrů blíže k domovu jsme na středních vlnách nemohli zachytit československé stanice tak bezpečně, jako v Nubijské poušti. Ostrava, Brno, a někdy i pražské stanice se ozývaly tak jasně, jako bychom je poslouchali někde v Košicích. A pak přišel nový svět. Východoafrická území, spravovaná Angličany. Sudan byl první. S úsměvy a přátelskou ochotou nás vítali vládní úředníci stejně jako britští novináři, hospodáři a soukromníci. Ale všude pod povrchem se ozýval rušivý spodní tón. Systematická, promyšleně zaměřená propaganda novin a rozhlasu ukapávala jedu do představ o vzdáleném Československu už od konce války. I když byly tyto kapky rozředěny přívaly obdivu nad výkonem československého vozu a nelíčenými sympatiemi k nám, zanechávaly stejně stále svoji hořkou příchuť tam právě, kde jsme ji nejméně čekali. Tušili jsme, že se tato spodní. nedůvěra projeví tam, kde všechno závisí především na důvěře, v krátkovlnném amatérském vysílání. Nedaleko našeho několikadenního bydliště v Chartumu pracoval skoro denně britský amatér, který donedávna vysílal z Palestiny pod volací značkou ZC6JF. Mr Faithful přijel do Chartumu krátce před námi jako vojenský radiotelegrafista. Všechny jeho volné chvíle patřily amatérskému TX. Společná večeře s chartůmským radioamatérem probíhá v ovzduší, jehož srdečnost nám připadala samozřejmou po všech dosavadních zkušenostech. Jen tok rozhovoru, stále unikal na všeobecné pole. Konečně jsme se obrátili přímo k amatérskému vysílání, a k možnosti přímého styku s domovem.

„Well, boys, už jsem o tom sám přemýšlel. Opravdu rád bych vám umožni1 kontakt s některým OK. Ale se svým TX jedu jenom na deseti metrech. Teď, večeř, bychom se sotva dočkali. Ale - hm - požádal bych někoho ze svých přátel, kteří pracují na dvacetimetrovém pásmu, aby zprostředkoval  MSG. Zatelefonuji vám, jak to dopadlo"
„Á což přes den na deseti metrech?“
„Opravdu rád bych se pokusil, ale nevím, zda budu mít v nejbližších dnech čas. Konečně - zkusíme to hned."
ZC6JF byl prvním radioamatérem, který se nám nepochlubil konstrukcí svého TX. Sotva jsme vešli, zapnul vysilač a telegrafní klíč rychle vyklépával stereotypní call v CW. Mr. Faithful rychle přeběhl pásmo - a za pět minut nám podával ruku na rozloučenou.
‚,Pokusím se zítra večer znovu sám, a kdyby se ozvala kterákoliv OK stanice, zazvoním na vás. Můžete tu být v několika minutách. Lituji, že dnes je to opravdu beznadějné."
Věděli jsme, že pokus toho večera nebyl vážný. I kdybychom volali na dvacetimetrovém pásmu, nemohli bychom čekat, že se vzdálené OK stanice ozvou hned v prvních minutách. Bylo zřejmé, že tentokrát něco nebylo v pořádku. Nedočkavě jsme příštího večera počítali minuty u telefonu v obchodních místnostech Baťovy prodejny, která sousedila s naším pokojem. Osm, devět, deset hodin, telefon mlčel.
Příštího rána se Mr. Faithful ozval.
„Mám pro vás dobrou zprávu. Včera jsem se spojil s OK1MP. Vyřídil jsem, že projíždíte Chartumem. Tak to je asi všechno.“
„Kdy jste s ním mluvil?“
„Kolem osmé, večer.“
,,To je báječné. Na deseti metrech večer s Evropou.“
,,Ne, ne, pracoval jsem na dvacít... nu ano, na dvacítce. Tak tedy good luck to you!“
Musili jsme pochopit, že ZC6JF byl především vojákem, a že v něm smysl pro povinnost zvítězil nad něčím tak pevným, jako je ham spirit. Přijali jsme s povděkem aspoň zprávu, že předal stručný MSG.

Ve 20.20 hod. v Asmaře!

Horské hnízdo Asmara. Hlavní město bývalé italské kolonie Eritreje, 2400 metrů nad mořem. Dny vzrušeného jednání komise zástupců velké čtyřky. Zemi zatím řídila z pověření OSN britská vojenská správa. V tomto ovzduší nejvyššího politického napětí jsme neměli mnoho nadějí na spojení radiem se vzdáleným domovem. Chtěli jsme se především vyhnout všem podezřením, která nás zbytečně pronásledovala v Sudanu. Obrátili jsme se o radu přímo na vedoucího britské informační služby po skončení tiskové konference. kterou nám svolal.
,,Jak bych neznal asmarské radioamatéry. Myslím, že nejúspěšnější je Chiffey. Mr. George Reginal Chiffey. Počkejte, zavolám ho!“ A za dvě minuty nám major Lane přinesl na lístku adresu.
„Dnes večer v sedm hodin vás čeká. Nezapomeňte: 33, Via Effrem Reatto, zelené dveře, právě proti velitelství BMA (British Military Administration). Po chartumských zkušenostech jsme mnoho nečekali. Večer v 7 hodin jsme zaklepal na dveře. A to byl poslední okamžik našich obav. Všechno, co potom následovalo, nám připadalo jako nepřetržitý sled snů. Začalo to hned u dveří pozdravem tak srdečným, jako bychom se po letech od loučení vraceli k vlastnímu bratrovi. Po sklence whisky se sodou otázky jen pršely. „Co amatéři v ČSR? Jak přežili válku? Jak pracovali během ní? Zotavili se už? Kolik jich zbylo? A co noví? Jak jste na tom s materiálem?“ - A nové otázky o voze, o cestě. Najednou se Mr. Chiffey zdvihl. ,,Vždyť vy jistě budete chtít hovořit s domovem. Takovou dobu jste už na cestě.“ Odpovídat jsme nemusili. Četl odpověď jistě dost jasně v našich tvářích. Parný, vlhký večer po prudké bouři mnoho nesliboval. Ale volání stanice I6ZJ letělo éterem bez ustání. A domov se ozval.
OK1FF z Prahy. Hodinky ukazovaly 20,56 hod. U nás doma bylo o dvě hodiny méně. Zachytili jsme jednoho z prvních přátel na dvacetimetrovém pásmu. Mezi Asmarou, několik stupňů od rovníku, a Prahou v srdci Evropy, při spoustě atmosférických poruch. Nechtěli jsme tomu věřit. Bylo to sice spojení CW, ale byla to skutečnost. Cosi v nás, hluboko v nitru se chvělo a třáslo, zalévalo teplem a zimou, steskem a radostí. Očima jsme viseli na hrotu tužky, běžící po listu papíru. Jediná sluchátka měl na uších Chiffey. Zdálo se nám, že se i jeho, starého veterána amatérském vysílání zmocnilo rozčilení. Ještě děkoval pražskému OK1FF a zatím co jeho prsty tančily po telegrafním klíči, obrátil se k nám:
„Anything else?“
,,Může se spojit FF s OK1JR.“
Telegrafní klíč v Asmaře vyťukává do uší pražského amatéra poslední značku dotazu, a v příštích vteřinách zvoní telefon v bytě OK1JR.
..Není doma, volám do kanceláře, čekejte!“ V duchu jsme si představili vzrušený rozhovor mezi oběma přáteli, překvapení, radost í očekávání, všechno to, co jsme v tu chvíli cítili sami. Ani jsme nedomyslili, když se znovu rozezvučely ve sluchátkách Morseovy značky.
,,OK1JR je na cestě domů. Ozve se ve 20,20 hodin středoevropského času. Zlomte vaz. Díky I6ZJ.“
V tom okamžiku bylo už těžko říci, kdo měl z úspěchu větší radost, náš hostitel, my, nebo naši doma. Zbývalo nám do schůzky přes hodinu času. Přes šedesát nekonečných, vlekoucích se minut. Konečně! Minutová ručička na našich hodinkách dobíhala na dvacítku, když se ze sluchátka ozval čistý, dobře modulovaný signál. Byl to on. OK1JR, ten, který nám připravil všechny ty šťastné chvilky mezi amatéry v cizině, a šťastné minuty hovorů s domovem.
Neslyšeli jsme klidné, neutrální tečky a čárky morseovky, unikající ze sluchátek. Neviděli jsme už kolem sebe pracovnu asmarského přítele. Zmizely hory, řeky, pouště i moře. Seděli jsme doma, na Vinohradech, v pokoji dr. Randýska, skloněného nad klíčem, šťastného, jako my. Co ještě říká?
Nedávno spojení s Addis Abebou. MSG u ET3AF, případně ET1IR, POB 858 Addis Abeba. Cekám vás z Habeše..."
Signál se beznadějně ztrácel v prostoru. Praha se vracela neodvratně daleko na sever, do Čech, odkud jen na chvíli zabloudila ke dvěma osamělým poutníkům. Ještě poslední pokyn závanem signálu, který zas utonul v moři atmosférických poruch a silnějších stanic. Ohlušující signál morseovky zařinčel ve sluchátkách. “Yes. I know that, to je vysilač ruské delegace. Podávají domů zprávy o průběhu denního jednání.“
‚Cože, Rusové? Jednání? Komise? Ach ano. Vždyť jsme v Eritrei, v Asmaře.“ Neradi jsme se probouzeli ze snění, a kdesi v nitru doznívaly struny, které jsme poznali teprve daleko od domova, v předhoří habešských velehor.

Habešský rebus.

„POB 858? Je to vlastně úřední tajemství, ale přicházíte jistě zdaleka. Rád vyhovím.“ Aureola černých, kudrnatých vlasů za přepážkou poštovního úřadu v Addis Abebě na okamžik zmizela: Za chvíli se mladý Habešan, evropsky oblečený, vrátil se seznamem majitelů poštovních schránek. “858 - to je britská delegace. Chcete si poznamenat adresu?“ Jimie Fluckera, který pracuje v Addis Abebě pod volací značkou ET3AF, jsme našli ve vysílací místnosti britské delegace, schované hluboko v eukalyptovém lese na návrší nad Addis Abebou. Právě zápolil se spoustou QRN obvyklých v habešských velehorách. Mladý chlapec, který sotva dokončil vojenskou presenční službu. Ujednali jsme si schůzku na večer. A zase všeobecné rozhovory, táhnoucí se do nekonečna, jako před několika týdny ý Chartumu u ZC6JZ. Jen velmi opatrně jsme nadhodili možnost spojení s OK.
Rád bych, a1e chybí mi do mého TX nějaké součástky. Cekám, že přijede můj šéf, Mr. Dell, který je s vysílacím vozem někde venku. Pak vás zavolám do hotelu..."
Měl jste poslední době kontakt s OK1JR?
„Myslím, že ne.“‘ - Před několika dny jsme od JR dostali jasnou zprávu, že u ET3AF máme důležitý vzkaz. Odhodlali jsme se tedy k poslednímu pokusů: „Mohl byste se podívat do deníku?‘ Snad tam něco bude.“
Jimie hledal. dlouho a úporně. Nakonec přišel se zprávou, že spojení sice měl, ale bylo docela všeobecného rázu, výměna technických poznatků atd. Vzkaz žádný.
,,A což ET1IR? Znáte ho?“
S Fluckerem to trhlo. Podíval se na nás překvapeně.
„Odkud ho znáte? Víme o něm totiž víme, že občas vysílá a že to musí být zkušený operatér Ale to je všechno, co o něm víme. Nikdy neposílá QSL, nikdy neuvádí svoji adresu, a nikdy neprozradí ani jméno, ani národnost. Je to krátce černá vysílačka v Addis Abebě, pravděpodobně italská.“
Později jsme zjistili, že až na tuto jedinou černou vysílačku jsou všechny amatérské TX v Addis Abebě v anglických rukou. Bylo tedy zbytečné hledat jiné možnosti. Buď k nám bude míti Jimmie Flucker, či jeho šéf tolik. důvěry, že nám umožní přímé spojení, nebo se musíme vzdát všech pokusů.

Čekali jsme několik dní. ET3AF se neozýval. Volali jsme několikrát, bez výsledku. Využiti jsme tedy jednání na britské legaci k osobní schůzce. Jimmie byl zřejmě na rozpacích.
„Šéf se vrátil, ale. podmínky jsou špatně. Těžko se pracuje s Evropou. Kdybychom dosáhli spojení, zavolám vás."

Teď už jsme věděli na čem jsme. Telefonickou zprávu od ET3AF jsme opravdu nečekali - ale také jsme ji za celou dobu pobytu v Addis Abebě nedostali.
 

OK versus dikobrazi.

„Až pojedete z Addis Abeby, nezapomeňte se zastavit u mne na letišti v Bišoftu. Ukážeme vám Habeš tak trochu shora."
To byla poslední slova, kterými se s námi loučil mladý švédský hrabě Gustav Adolf von Rosen, bojový letec statečný pomocník Habešanů ve válce proti Italům a dnes tvůrce habešského vojenského letectva. Nezapomněli jsme na jeho pozvání.
Jeho vojenské letecké učiliště jsme našli v Bišoftu, necelých 100km na jihovýchod od Addis Abeby. Hrstka švédských instruktorů a rota mladých Habešanů, prvních vojenských letců této země. Dvacetiletý telegrafista vojenského letiště, vysoký světlovlasý chlapík měl samozřejmě doma amatérský TX. Pracoval tak pilně, že jeho značku ET3Y znala většina afrických amatérů, se kterými jsme se setkali od Sudanu až po jihoafrickou Unii. .
Hned po krátkém seznámení jsme se dali do práce. Skoro hodinu letěly prostorem výzvy stanicím OK. Ale odpověď nepřišla.
„Což abychom si na chvíli vyjeli na dikobrazy? Noční lov je mimo vysílání mojí jedinou zábavou. Než jsme měli čas odpovědět, měli už Švédovi přátelé pušky na ramenou. Vyjeli jsme z osady. Ve voze bylo ticho. Jen monotonní broukání motoru, noční koncert hyen. a roztěkané myšlenky, toulající se po zemi, kterou naši společníci znali jen podle jména a volacích značek OK. Cosi se naježilo v kuželu reflektorů. Rána. - a za chvíli se vůz rozjížděl znovu s prvním dikobrazem na nárazníku. Švéd přerušil zamyšlené ticho ve voze:
„Já vím, že to dnes pro vás nemá smysl. Vrátíme se, a zkusíme to znovu. Ale půjdeme na letiště. Můj TX je tam lépe vybaven.“
Stráže na letišti nás beze slova pozdravily a znovu zmizely ve tmě. Sotva zhasl motor Tatry, zavrčel do ticha jiný, motorek malého generátoru. Dlouho přes půlnoc jsme seděli u telegrafního klíče, chvílemi odpočívali u bugu znovu po slouchali a bloudili od jednoho konce pásma ke druhému. Ale i tentokrát zůstalo hluché. Motorek generátoru na dvoře zakašlal, ručička voltmetru poskočila, docházel benzín. Další pokusy neměly smysl. Jedinou útěchou nám zůstalo ujištění ET3Y, že bude večer co večer na pásmu, a že bude vytrvale pátrat po OK. Na rozloučenou nám ještě dal několik volacích značek a adres hamů, do míst, kterými jsme podle plánu měli projet v nejbližších týdnech.

Amatér na kolečkách.

První z nich měl být VQ6HOS, sergeant Nodell v elektrárně v Hargiese, u východnich hranic Habeše. Malé hnízdo, ve kterém jsme mimo anglickou posádku a několik zaměstnanců italské dopravní firmy našli jen indické krámek a vesnici primitivních Habešanů. Seržanta Nodella však nikdo neznal ani ve vojenském klubu, ani v elektrárně.
„Snad bude na letišti za osadou." radil správce elektrárny.
Ale ani na letišti o něm nikdo nevěděl. Sotva se však radiotelegrafisté dověděli, že jsme členy ČAV, hned nás pozvali na večer. „Snad bychom se mohli pokusit o Československo. Prý tam máte skvělé operatéry.“
Tentokrát jsme cestovní program nemohli rušit. Šekaly nás písečné oblasti Ogadenu, hemžící se tlupami banditů. Jen náhodou jsme alespoň na část cesty mělo společnou cestu s kamionem amerických petrolejářů, kteří v Ogadenu zahajovali pokusné vrty.
„Jak jste to říkali? VQ6HOS? Teď už vím. To byl ten sergeant, který tudy několikráte projížděl s pojízdnou vojenskou vysílačkou. Zřejmě vždycky uvádí při výměně QSL adresu místa, kde právě bydlí. Ale toho byste se hned tak nedočkali.“
Po posledních týdnech střídavého štěstí s amatérskými pokusy nás už nemohlo nic překvapit. A zvlášť ne v Somalsku, kterým jsme z Habeše projížděli do britských kolonii ve východní Africe. Politické napětí v této zemi bylo tak vystupňováno, že jsme se raději vyhnuli všem pokusům. Totiž chtěli jsme se jim vyhnout. A přece to byly krátké vlny, které nám v Somálsku, nedaleko kenyjské hranice pomohly z kritické situace.
 

20 Wattů proti bahnu.

Na tisících čtverečních kilometrů neproniknutelných houštin a křovisek na východ od břehů Indického oceánu vybudovala somalská silniční správa základní síť krátkovlnných vysílačů. V každém táboře cestářů, sta kilometrů. od nejbližšího střediska civilisace, zřídila dvacetiwattový vysilač, a svěřila jej cvičenému černému telegrafistovi. Černému, protože bílý by dlouho nesnesl rovníkové podnebí v krajích zamořených malárií. A právě než jsme dorazili do hlavního města somálské kolonie Mogadiscia, letěly sem denně poplašné zprávy. „Na rovníku prší. Mimo řádné deště době, kdy už měsíc neměla spadnout ani kapka. Vodní přívaly zředily mazlavý jíl somálských cest až ke kenyjské hranici v bezedné bahno. Doprava přerušena. Nepouštějte ani jediný automobil na západ, ani na jih!“
‚Ale my musíme dál za každou cenu," přesvědčovali jsme velitele silniční správy.
„Jeďte lodí do Mombasy a odtud do Nairobi. Na tamních písčitých silnicích vám nehrozí nebezpečí uvíznutí.“
Vzpomněli jsme si na nubijskou poušť i na habešské velehory, na řeky bez mostů, na nebezpečí, kterým prošel vůz i posádka jen proto, aby Tatra získala prvenství v cestě z Alexandrie k Mysu dobré naděje po vlastních kolech. Nejhorší jsme měli za sebou. Teď jsme se přece nemohli vzdát. Velitel zvedl telefon, a za chvíli si telegrafisté v silničních táborech ve vnitrozemí zapisovali rozkaz z ústředí: „Hlaste okamžitě nynější stav cest a pravděpodobnost dalších dešťů!“
Po hodině jsme měli před očima dokonalý přehled situace. Dva dny nepršelo. Nebezpečí deště však trvá.
„Máte mimořádné svolení, ale startujte bez odkladu, než přijdou nové záplavy.“
— Po prvé nás krátké vlny vysvobodily ze dnů, a snad i týdnů čekání na okamžik, kdy by mohla být silniční doprava zahájena v celém rozsahu. Ale neřekly dosud svoje poslední slovo. Příštího dne, už v somálském vnitrozemí, zakryla obzor černá clona deště. Těsně před zaplavenou oblastí jsme našli silniční tábor Ida. Místní průtrž mračen pokryla proudy vod krátké úsek cesty na západ od tábora. Zbývala jen jediná možnost. V táboře byl obrovský traktor, jehož široké housenkové pásy se udržely na povrchu cesty i tam, kde nejlehčí vozy zapadly až po nápravy. Kdyby nás tento traktor provedl nejhorším kilometrem, měli bychom vyhráno. Ale kde sehnat povolení? Vracet se s vozem pro nové povolení? Co když deště zaplavily i úseky, kterými jsme už projeli? Zase to byla dvacetiwattová vysílačka tábora, která nás spojila se světem. Hlas z éteru rozhodl o našem dalším osudu. „Povoleno, poskytnout pomoc všemi pro středky!“ Nebezpečný kilometr jsme pro jeli s pomocí Caterpilaru a na další cestě jsme už měli svůj osud jen ve vlastních rukou. Visel za tu dobu několikrát na vlásku ale prorazili jsme.

E. Robson, VQ4ERR, Nairobi, Kenya Colony, Africa

Kdo je VQ4ERR.

Ve všech pěti světadílech najdete radioamatéry, kteří vám dovedou zodpovědět tuto otázku. VQ4ERR je ham č. 1. na celém africkém kontinentě. Našli jsme ho v jeho drogerii, největší v Nairobi. 45letý muž suché postavy sršel vtipem a nápady od prvního okamžiku.
„Musíte se dnes ke mně podívat. Máte čas dnes večer?“
Nevěděli jsme, že přijetím tohoto pozvání začne řada největších překvapení, jakých jsme se kdy u amatéra vysilače dočkali.
Robsonův dům jsme našli snadno. V za hradě uprostřed pestrých záhonů se tyčily dva stožáry antén, jeden 12, druhý nejméně 15 metrů. Každá ze směrových antén se skládala ze čtyř elementů. Rámy se otáčely pomoci elektromotorů (z vysloužilých vysavačů prachu), a jejich pohyb se přenášel pomocí jednoduchých ozubených převodů na ocelová lanka, je jichž konce visely v malém přístavku u Robsonovy vilky. Vkročili jsme dovnitř. V přístavku byla Robsonova vysílací místnost. Na první pohled jsme poznali, jaký má „Robby“ smysl pro pořádek, vkus i pracovní úspěchy. V několikadílné kartotéce byly uspořádány tisíce QSL tak dokonale, že stačilo jen podívat se - a sáhnout právě po tom, co nás zajímalo.
,,Ovšem, lístky OK stanic. Mám jich tady hezkou řádku.“ A také snad třicet, snad čtyřicet QSL, z Československa. Ve zvláštním albu byly lístky, připravené pro letošní žádost o diplom WAS. Chyběly jen čtyři. Zdi byly pokryty diplomy, z nichž jen některé jsme poznali. WAC, WAC PHONE, 5 nálepkou za spojení na desetimetrovém pásmu, diplom kenyjského Century Clubu, jehož rám dosud voněl čerstvým lakem.
,,To mám jenom prozatím,“ dodával Robby s pochopitelnou hrdostí.
,,Poslal jsem do USA 106 QSL lístků. Dosáhl jsem spojení už s více než 120 zeměmi, ale dosud mi nedošly všechny QSL. Těch 106 však na diplom DX Century Clubu jistě postačí. Budu v Africe prvním členem klubu.“
V rohu místnosti, vedle pracovního stolu s bugem a normálním klíčem se leskly chromem dva vysoké panely.
,,Mám dvě vysílačky, jednu na 70, a druhou na 150 wattů - a pak ještě jednu malou na 5-10 wattů, se čtyřmi automobilovými bateriemi, vibrátorem a třímetrovou vysouvací anténou.“
A ještě jedno osvědčení kenyjského klubu jsme spatřili. Potvrzovalo, že stanice VQ4ERR dosáhla za 19 hodin nepřetržité práce 296 spojení se 74 zeměmi všech šesti amatérských kontinentů, vesměs fonicky.
Jen jedna věc nám byla hned z počátku nápadná: V pracovně Robbyho jsme neviděli jediný nástroj, jediný drátek nebo náhradní díl. Připadali jsme si skoro jako v rozhlasovém studiu, kombinovaném s útulnou pracovnou. Ale už nás Robby vedl do rozsáhlé dílny. Nemohli jsme věřit, že je to jen dílna amatéra vysilače. Nemusila by se za ni stydět kterákoliv profesionální rozhlasová stanice. Bylo v ni všechno, od zásob materiálu, pečlivě vytříděných, přes nástroje všeho druhu, svařovací zařízení a dokonalý soustruh až ke všem možným měřicím přístrojům, běžným ve slaboproudé elektrotechnice. V rohu místnosti jsme zahlédli malý kovový kufřík.
„To je vaše přenosná vysílačka?“
„Pravda, to je ona, Odpočívá po cestě.“

„Kdy jste s ním pracoval naposled?“

,,Není tomu tak dávno. Právě před měsícem druhého, čtvrtého a šestého prosince jsem s ní byl na Mount Kenyi. Pokoušel jsem se o spojení na deseti metrech s výše mezi 13 a 15.000 stoup.“
Robby hovořil o pokusu, spojeném s obtížným výstupem na druhou nejvyšší horu Afriky, jako by šlo o procházku po hlavni třídě v Nairobi.
,,Jaké jste měl výsledky?“
„Mnoho práce jsem tam nenadělal. Baterie by dlouho nevydržely. Napětí při práci rychle klesalo. Ale přesto jsem měl spojení s 9 stanicemi. Konečně tady už jsou některé QSL lístky.“
Robby jen sáhl do kartotéky a podal nám čtyři lístky: ZS6CM, ZE1JM, G6JS a VQ4GWB. Tento amatérský nadšenec si ještě neodpočal po první namáhavé tůře, a už chystal nový výstup, tentokrát na Kilimandžáro. Chtěl se pokusit o vysílání z nejvyšší chaty, ve výši 4900 metrů. Žasli jsme nad nezdolnou energií tohoto muže. A to jsme znali jen první a zřejmě hlavni stránku jeho práce. Teprve později jsme zjistili, že ještě ve věku 45 let dovede zaplavat 100 yardů za 60 vteřin a že je kenyjským rekordmanem na krátké trati, že je jedním z nejzkušenějších afrických horolezců, a že se při svých soukromých koníčcích nevyhýbá veřejnému životu. Vedle funkce předsedy, a v roce 1948 místopředsedy klubu kenyjských amatérů vysilačů je předsedou nairobské obchodní komory a členem městského zastupitelstva. A při tom všem má dost času na amatérské filmování a na šťastný rodinný život. Když jsme ho spatřili v klubku jeho šesti dětí, zdálo se nám, že máme před sebou člověka, který nezná kolem sebe nic, než svoji rodinu.

Robby nám však nenechal mnoho času na úvahy.
„Půjdeme se podívat co dělají u vás doma?“ Nemusel nás dvakrát pobízet. Ve vysílací místnosti se rozhostilo ticho. Mr. Robbson stiskl tlačítko na pracovním stole. Venku se ozvalo slabé bzučení elektromotoru, a a stěně nad stolem přejižděl běžec ukazovatele směru antény od písmene W k N. Zastavil se malý kousek před severem. „Je Československo na sever-severozápad od nás, že?“ Kývli jsme jen hlavou.
Bylo devět hodin východoafrického času. Právě v době, kdy začala pracovat většina přátel doma.
Plné čtyři hodiny jsme se snažili dosáhnout fonicky domova se 150 watty stanice WQ4ERR. Náš opakující se call pro stanice OK zachytili amatéři G, a slíbili, že předají při nejbližší příležitosti náš MSG. Přišli čtyři W. W3JMO měl spojení se stanicí OK1RW před dvěma dny. Také on nabídl pomoc.
Když jsme se s Robbym loučili o několik neděl později před startem do Ugandy, odcházeli jsme z jeho domu s pocitem, že tam necháváme kus vlastního domova...

Beseda u krokodilů...

Je večer. Jeden z těch rovníkových večerů, které zná jen rovníková Afrika. Vzduch je naplněn vlhkým dechem pralesů. Rudý kotouč slunce se vpíjí do černých hřebenů vln na obzoru a zalévá krví nekonečnou hladinu jezera Victoria Nyanza. Horký den pohasíná a v zeleném přítmí ugandských pralesů se probouzí nový život. Dlouhé, oblé vlny klouzají po jezerní hladině a přelévají se přes pohyblivé ostrůvky nedaleko břehů. Ostrůvky mizí, jeden po druhém, jako by se nořily do mořského přílivu. Ale to nejsou korálově útesy. To se loučí stovky krokodilů s vlažnou lázní mezi chaluhami, v mělké, sluncem prohřáté vodě . . .

Nad písčitým břehem jezera vyskočily z večerního šera první světla Entebbe, hlavního města Ugandy. A do světlé oblohy na západě se černě zapíchly dva stožáry entebbské vysílací stanice. Tam někde musel být VQ5JTW, protože na jeho QSL lístcích byla uvedena adresa vysílací stanice.
Už za šera jsme dorazili k malému domku uprostřed zahrady. Jako obvykle, když jsme hledali radioamatéry, dívali jsme se především po anténě. Byla tam A na verandě, ohrazené moskytierou, seděl J. T. Waldron u svého přístroje v plné práci. Vyčkávali jsme, až skončí spojení, které právě zahájil. Teprve když telegrafní klíč znovu začal vyklepávat stereotypní CQ, vkročili jsme na verandu. Na tváři mladého Angličana jsme četli jen údiv, překvapení a trochu nedůvěry. Nestávalo se mu ani ve dne příliš často, že by na jeho samotu zabloudil cizinec. Jediným jeho přítelem za dlouhých parných večerů byla jeho amatérská vysílačka.
Tím radostnější bylo přivítání, když jsme mu ukázali svoje členské legitimace z ČAV. Na stěnách verandy nám ukázal slušnou řádku QSL z Československa. Posledním byl OK1NS.

„Ani ve snu mne nenapadlo, když jsem s ním hovořil, že zde uprostřed Afriky tak brzo poznám přátele z jeho země. Což, abychom to zkusili? Aspoň mně přibude zase nějaká trofej. Snad už jste poznali, že dostat OK na rovníku dá někdy dost práce.“

Snad nám podmínky zvlášť přály, Netrvalo ani pět minut a ze změti morseových značek ve sluchátkách se ozval slabý signál OK1XB. QRN nás hodně rušily, ale spojení jsme dosáhli. A což OK1JR, může se s ním OK1XB spojit? Antonín Kodeda v Benešově se chystal, že zavolá telefonicky do Prahy. Ale v tom už se ozval ze sluchátek signál toho, o kterém jsme hovořili. My o vlku - a vlk na pásmu. Za chytil celé naše spojení s OK1XB, a jakmile jsme se o něm zmínili, ozval se sám. Beseda ve třech trvala jen několik minut. QRN nám moc času nepopřály. Jen tak tak, že jsme stačili oznámit přátelům příští trať, aby věděli, kde nás mohou čekat.

Poslední východisko - QRR?

V zapadlém koutku belgického Konga, na březích jezera Kivu se otevřela zem, a vychrlila z jícnu nově se zrodivší sopky proudy žhavé lávy. Plameny zachvátily nebe i zemi. Pralesy hořely. V zátoce jezera Kivu vytryskly geysíry přehřáté páry a tisíce ryb pluly břichem vzhůru po hladině vařící vody. Byli jsme prvními Evropany, kterým šťastná náhoda popřála filmovat tuto přírodní katastrofu. Filmovat, ale čím? Měli jsme jen černobílý materiál. Všechen barevný film jsme exponovali při filmování zvěře na sever od mandátního území Ruanda Urundi. Z Qomy na jezeře Kivu letěly telegramy do nejbližších středisek civilisace, kde byla naděje na opatřeni nejnutnějších metrů Kodachromu. Odpověď nepřicházela. Jediným místem, kde jsme měli naději na získání barevného filmu, byla drogerie Robsonova v Nairobi. Telegrafovali jsme tam normální cestou, odpověď nepřišla. Telegram, odesílaný domorodými operatéry byl zkomolen, a teprve později jsme zjistili, že filmy z Nairobi odešly, ale vrátily se jako nedoručitelné.
Poslední nadějí byly krátké vlny. Ale kde a jak? Pátrali jsme usilovně v Gomě i Kisenyim, nejbližších osadách na Kivu. Nikde ani jediný amatér. Nejbližší amatérská stanice byla tři sta kilometrů odtud, v nedostupných horách Ruanda Urundi, na zapadlé misijní stanici Bílých bratří. Po kolikáté jsme už litovali, že jsme si nemohli vzít sebou vlastní TX. Nezbývalo nám, než se spokojit se snímky na černobílém materiálu.
 

Začarovaný kruh.

Zatím, co jsme bloudili po pralesích Ugandy a Konga, hledali zvěř a trpaslíky, prosekávali se pralesem k nové sopce a zpracovávali nahromaděný materiál v malém, polorozpadlém domečku na březích jezera Kivu, prožíval domov historické dny února a března Snažili jsme se zoufale zachytit sebemenší přímé zprávy z domova. Ale tentokrát náš RX nestačil. Byli jsme odkázáni na divoké zvěsti, šířené cizím rozhlasem. I když jsme se sami snažili vyhmátnout z nich aspoň stopy objektivní pravdy, cítili jsme, že ti kolem nás, kteří je poslouchali nekriticky, bez základních znalostí o Československu, jim ve svém politickém cítění podlehnou. Pro nás z toho vyplývaly dalekosáhlé důsledky. Právě styk s radioamatéry v cizích zemích byl jedním z nejcitlivějších ukazatelů celkové nálady. Bylo to v polovině dubna. kdy už se zdálo, že nejhorší bouře protičeskoslovenské propagandy ustala, když jsme se od vážili prvního pokusu, v Elisabethvillu v jihovýchodním Kongu. Začali jsme na misijní škole, která byla vybavena silným amatérským vysilačem. Ale od prvního okamžiku jsme viděli, že není naděje. Majitel stanice nás přijal cize, se špatně zakrývaným nepřátelstvím. „Pánové, těší mne, že mohu poznat amatéry z Evropy. Ale napjaté poměry v mezinárodní politice nás - nás nutí - k opatrnosti. Bylo mi ctí.. .“ Minutový rozhovor se ovšem odbyl na chodbě u domovních dveří. V Elisabethvíllu je amatérská stanice, pracující s 800 watty. Má mimořádné povolení, aby vysílala denně na krátkých vlnách hodinový zábavný pořad z desek pro nejbližší okolí, Nebylo pochyb, že bychom touto stanicí dosáhli v CQ bezpečného spojení s domovem. Majitel stanice však byl přetížen starostmi a program vysílání pro veřejnost, a pro nejbližší dny neměl čas věnovat se své amatérské práci. Do třetice jsme se pokusili u OQ5AB, A. F. M. Schrovense. První amatér v Elisabethvillu, který nás přijal bez zjevné nedůvěry. Ale zjistili jsme, že právě přepracovával svůj TX. Vysílat nemohl, ale přislíbil, že jakmile bude s prací hotov, předá MSG o našem průjezdu Kongem.

Na jihu svítá.

Zdálo se. že i osvědčený ham spirit podlehl přívalu pomluv a poplašných zpráv. Po dlouhou dobu jsme se neodvažovali přihlásit se k amatérům v Kongu a v obou Rhodesiích. Byla to jediná cesta, jak se vyhnout opravdu trapným rozhovorům. Obratem ruky jsme přestali být hosty z přátelské země, a pocítili jsme velmi často, že jsme se pro mnoho lidí stali nepřátelskými cizinci. Ale naše Tatřička putovala vytrvale za svým cílem ke Kapskému Městu. Rozruch kolem Československa nemohl trvat věčně. Propagandě pomalu docházel dech. Všude, i v Africe jsou lidé, kteří udržují přímý styk s naší vlastí. Pomalu vyplouvaly na povrch skutečnosti, sice někdy nepříjemné, zejména pro příslušníky koloniálních mocností, ale objektivní. Objevovali se kolem nás lidé, kteří začali otevřeně oceňovat vnitřní vývoj u nás. A přišli i lidé, kteří před námi neskrývali, že nám závidí. Síť podezření kolem nás řídla. Byli jsme sledováni usilovněji, než kdykoliv dříve. Ale snad právě tato skutečnost nám usnadnila zbytek cesty Afrikou. Ti, kteří se tolik zajímali o každé naše hnutí, musili nakonec dojít k přesvědčení, že naše cesta nemá politického poslání. A než jsme překročili hranice Jihoafrické Unie, běželo už vše zase skoro ve starých kolejích.

Při natáčení rozhovoru pro SABC (South African Broadcasting Corporation) v Johannesburgu jsme mezi rozhlasovými pracovníky poznali i příslušníky rodiny radioamatérů. Přijali jsme pozvání jednoho z nich. Byl to Pieter W. Nell, který pracuje pod značkou ZS6JL. V srdečném prostředí jeho rodiny z nás spadly poslední obavy, které nás pronásledovaly déle než dva měsíce. Dvě hodiny jsme se snažili o navázání přímého spojení s OK stanicemi. Ale neprorazili jsme ani fonicky, ani CW. Z evropských stanic se přihlásila F9UF a CT1AY. Ale žádná z nich neměla už delší dobu kontakt s Československem. Už jsme chtěli přerušit vysílání, když se nám ozvala stanice PY1KZ, maj. Vlademir Fernandez Boucas z Rio de Janeiro. Dostali jsme první pozvání přes moře, z kontinentu, který nás čekal bezprostředně po skončení africké cesty. Těsně před odjezdem z Afriky nás v Kapském Městě překvapil dopis, který jsme nejméně čekali. Dopis, který v nás znovu utvrdil viru v odolnost svazků spojujících velkou rodinu kosmopolitů v celém světě na krátkých vlnách. Patřil stejně nám, jako všem amatérům doma i v cizině:

Je snad příliš brzo na konečné závěry. které vyplývají z radioamatérské stránky naší cesty. Afrika byla jen první kapitolou knihy o velikém bratrství pokrokových, uvědomělých lidi, kteří k sobě hledají cestu přes moře a kontinenty, aby mezi sebou  upevnili vzájemné vztahy, oproštěné ode všech nánosů nedůvěry a sobectví. Ale už teď bychom chtěli projevit všem přátelům z kruhu ČAV, všem, i těm, se kterými nám nebylo dopřáno navázat během cesty přímé spojení, upřímný dík. Vlastně dvojí dík. Jeden za sebe, za všechny ty hřejivé chvilky důvěrných hovorů s domovem, jehož byli tlumočníky, za okamžiky, ze kterých jsme čerpali sílu ve dnech, kdy nám jí bylo nejvíc třeba. Dík amatérům, kteří putují světem daleko od vlasti. A druhý dík, dík dvou mladých Čechoslováků všem československým amatérům vysilačům za každodenní obětavou a cílevědomou práci. Teprve v cizině, za rok styku s příslušníky jiných národů jsme poznali, co všechno vykonali naši amatéři pro dobré jméno Československa ve světě.

KV 1949, č 8-9 - pro web OK2KKW přepsal OK1TEH