V poslední době  jsme svědky nekončících bouřlivých diskusí na téma CW ano, či ne. Diskusí, které někdy, zejména ze strany militantních příznivců zachování zkoušek zasahují až za hranici běžné, slušné lidské komunikace. Ne nebojte se, nechci mluvit o CW, jehož hodnota je mimochodem pro celou radioamatérskou komunitu nesporná. Chtěl bych se jen  na základě  této kauzy zamyslet nad tím neuchopitelným fenoménem, který si mnozí z nás berou do úst v okamžiku, když docházejí jiné argumenty – totiž hamspirit.

 Ač nevzdělán ve společenských vědách, nedá mi, abych se při svém radioamatérském novoročním zamyšlení tomuto veskrze podivnému slůvku, které někteří z nás, radioamatérů, bohužel považují jen za něco mezi šunkou a chlastem, alespoň trochu nevěnoval.

 Nezapřu v sobě „racionální“ technické vzdělání, abych se to alespoň trapně a neuměle nepokusil definovat - ale nedaří se. Čort znajet, co by to tedy mohlo být, změřit se to nedá, zvážit se to nedá, cítit to není, téměř všichni o tom mluví, ale každý má jiné představy.  Nakonec mě jako nejpravděpodobnější napadá  jiné podobně neuchopitelné slovo : svědomí.  Tedy ten zvláštní vnitřní pocit, který nám napovídá, že něco správné je a naopak něco jiného už stojí poněkud mimo.

 Ano, možná, že právě to je ono – to pravé a sametové, hned však nám mnohým jistě bleskne hlavou ta ošklivá diskreditace slova „sametový“, která v naší společenské realitě posledních 15 let spíše znamenala předem zorganizovanou metodu, jak z neudržitelné politické moci udělat moc majetkovou.

 A asi právě ta podle všeho předem zorganizovaná metoda s tím procesem devastace svědomí společnosti, které jsme svědky v posledních letech tak souvisí. Ne snad proto, že je v dnešní společnosti vše špatně, ale jen proto, že opakovaná frustrace mnoha lidí, kteří si v uplynulých desetiletích zvykli žít jen ze dne na den, držet hubu a krok, potom se vzepjali a následně poznali, že jsou přesně tam, kde byli i předtím, je dovedla nyní znovu k rezignaci a opětovnému uzavření se do sebe. A právě toto uzavření se do sebe začalo plodit xenofobii, strach z odlišnosti, projevující se v praxi jako odmítání jinojakosti, neúcta k právům a názorům jiného člověka, nepochopení toho, že moje právo začíná tam, kde končí právo druhého člověka.

 A naše radioamatérská komunita pochopitelně není od těchto vlivů izolována. Jsme součástí české společnosti a  proto logicky sdílíme procesy i nálady, které tato společnost má. Možná, že dokonce v rámci radioamatérské komunity, která se před rokem 1989 dělila na těch několik málo „hajzlů“, o kterých se poloveřejně vědělo, že chodí na své kolegy, radioamatéry, donášet STB a na ty ostatní, je situace ještě složitější, než v jiných oborech zájmových činností, protože nyní je ta naše radioamatérská obec rozdělena hůře, než předtím - a to napůl – na ty, kteří se pragmaticky přimkli k výhodám členství v ČRK, jehož funkcionářům se podařilo majetkově vrátit naše radioamatérské „věci veřejné“ do období začátku 50 let, kdy byl komunisty zabaven majetek ostatních demokratických radioamatérských organizací, vzniklých zespoda, a na tu druhou, o trochu větší polovinu, která z čistého idealismu již nechce svým členstvím v ČRK poskytovat této organizaci jakoukoli hodnověrnost. Přemnozí z těchto členů i nečlenů ČRK jsou však, jak je již uvedeno výše, jen pasivní, nechtějí mít  s touto novodobou skvrnou vývoje české radioamatérské historie již nic společného a říkají „dejte nám se vším pokoj“ my k radioamatéření stejně utíkáme jen z důvodu úniku z každodenní reality.

 Jistě, je to legitimní a kdokoli z nás má právo na vlastní názor. Ovšem výsledkem tohoto izolacionismu, který byl nastartován tím, že se prakticky zlikvidovala  možnost každotýdenního potkávaní se v radioklubech, možnost poklábosení, možnost výměnit si zkušeností, poradit se,a také to, že se postupně vytratila vnitřní radost z toho, jak být druhému člověku užitečný, pomoci mu radou, přinést unikátní součástku, ale také udělat mu  na pásmu protistanici a pomoci mu s nastavením jeho vysílače, je jen jediné – ztráta kontaktu, ztráta důvěry a z toho důvodu také postupná ztráta pochopení názorů a zájmů toho druhého, což se sebou nese ruku v ruce i zásadní změny v praktickém provozu na pásmech – prakticky zanikla večerní komunikace na SSB na VKV pásmech mimo závody, na převaděčích a na 80m se již nediskutují technické problémy, ale pouze se tam bezcílně tlachá, ubylo vnitrostátního provozu obecně, radioamatérský časopis ČRK upadá, neboť pokud by nebylo překladů ze zahraničních článků, tak nemá co psát – zkrátka to „vědomí, že někam patříme“ a jsme všem členům své široké komunity kdykoli ochotni nezištně pomoci, začíná pomalu patřit  minulosti. Ne každý je s tímto vývojem nespokojen – rozdrobená komunita ztratila ve společnosti svůj hlas a svůj vliv dokonce ztratila i ve své organizaci, která byla svým vedením chytře založena tak, aby byla vzhledem ke svým volebním procesům demokratická jen zdánlivě. Výsledkem je pasivita, která jen vyhovuje komerčním zájmům jiných subjektů, směřujících k jedinému cíli:  využití  radioamatérských pásem pro výdělečné účely.

 A tato vědomá, ale i nevědomá frustrace má potom pochopitelně za následek úpadek toho dříve tak všeobecně pociťovaného radioamatérského svědomí – hamspiritu, projevujícího se v praxi na pásmech ideálně zcela podle jednoduchého přikázání : neškoď jiným, nechceš-li, aby jiní škodili tobě. Nebo ještě lépe : pomáhej jiným tak, jak by jsi chtěl, aby oni pomáhali tobě, budeš-li to někdy potřebovat.

 A  právě tento úpadek byl  v nedávné minulosti dobře vidět na tématu CW, vzpomenutém na začátku – jakýkoli odlišný názor byl  a je  zastánci jedné i druhé strany okamžitě zesměšňován, pranýřován a vykřičen, namísto, aby se „diskutující“ zamysleli, zda také ten druhý nemá ve svém vyjádření racionální jádro, kterým stojí za to se zabývat.

 A budeme pokračovat – stejně jako jeden z našich politiků, když prohlásil, že není schopen rozeznat „čisté a špinavé peníze“, také naši radioamatéři se naučili nyní už nebýt schopni rozeznat výkonové limity jejich tříd, nejsou schopni v závodech rozeznat, zda má  výkonový limit platit pro každý PA zvášť, nebo pro součet jejich výkonů, nejsou schopni rozeznat, zda v praxi ještě platí nějaká omezení, zakazující mít více signálů na jednom pásmu současně… a dokonce při poukázání na takové jednání jednají agresivně, nebo alespoň toho, kdo na ně poukázal, se snaží zešměšnit natolik, aby příště již držel hubu.

 Přátelé, přiznejme si otevřeně, že pokud se nám nepodaří tento negativní vývoj alespoň trochu přibrzdit, nevypadá to s tím naším krásným sportem (nebo koníčkem – jak chcete) vůbec dobře.

 Věru, smutný to obraz. Je cosi shnilého ve státě dánském…

Existuje tedy vůbec nějaká cesta z této pasti, do které nám m.j. vydatně pomohlo  současné vedení  ČRK ?

 Můžeme začít kritizovat všechny nešvary okolo sebe – a věru, příležitostí by se našlo dost a dost (namátkou jen vzpomenu, jak jedna z našich známých VKV stanic otevřeně annoncuje na DX Clusteru, jak vysílá s výkonem 1,5 kW, či jak se OK1DUO chlubí, jak své mladé operátory učí podvádět tím, že ve vánočním závodě udělají jen tak mimochodem také závodní „spojení„ mezi sebou navzájem  a vedle toho provozují dva signály na pásmu současně), ale užitečnější by bylo se spíše zamyslet nad tím, jaké klima v radioamatérské komunitě vytvořit, aby se takové jednání jednoduše posuzovalo jako nemorální, nepatřičné a byl nalezen způsob, jak takovému jednání učinit přítrž. Nebo ještě lépe, aby se takového jednání vyvarovali sami aktéři.

 Měli bychom se také zamyslet nad tím, co na stávajícím ČRK tak vadí polovině českých radioamatérů a začít to krok za krokem odstraňovat – například zříci se dotací ze státního rozpočtu, oddělit hospodaření QSL služby od ekonomiky ČRK a začít tuto službu provozovat finančně transparentním  způsobem – aby tak každý zaplatil skutečnou cenu služby, kterou  použil, změnit způsob hlasování a voleb vedení ČRK na metodu přímého hlasování všemi individuálními členy (například prostřednictvím SMS via GSM).

 Ještě více bychom se však měli zamyslet nad tím, co můžeme udělat sami pro druhé. Možná to bude jen v tom, zamyslet se nad tím, jak změnit zapojení zdroje předpětí v našem PA, aby méně rušil naše okolí, nechat při cestě na závodní QTH  doma druhý (a třetí a čtvrtý) kilowattový PA, nedomlouvat si spojení v závodě prostřednictvím internetu, nedělat v závodě virtuální spojení se všemi spřízněnými osobami, které známe…  ale ještě více to bude v tom, že bychom se měli zamyslet nad tím, co můžeme udělat a nabídnout bezplatně my ostatním radioamatérům – která osvědčená zapojení můžeme doporučit, se kterými zkušenostmi se můžeme rozdělit, kterému provozovateli packetového nódu, či majákového vysílače můžeme pomoci materiálně, či finančně.

Anebo třeba jen plnit své sliby.

 Výsledkem možná bude, že v příštím závodě už o tolik moc nevyhrajete nad svými konkurenty, ale věřte, že pokud vyhrajete opět, budete z toho mít i vy i vaše okolí nepochybně mnohem větší potěšení.

Zkrátka přestaňte se ptát, co může okolí, či ten ČRK, udělat pro vás, ale ptejme se sami sebe, co můžeme my udělat pro druhé.

 A buďme prosím trpěliví a tolerantní. To co zajímá mne, nezajímá Frantu, a to co zajímá Frantu, nezajímá Pepíka… Přesto by nám to však nemělo vadit v tom, abychom si o tom našem koníčku (nebo sportu – jak chcete)  mohli nejméně krásně pokecat.

 Vše dobré do Nového roku 2004, hodně zdraví, štěstí, úspěchů a trpělivosti celé vaší rodiny vám přeje

 OK1VPZ 

 ___________________________________________

Pokud jste  tento můj neumělý pokus o parodii na obvyklé moralizující novoroční projevy dočetli až sem, gratuluji vám. Máte totiž alespoň jednu z výše poptávaných vlastností – jste trpěliví.  Ve skutečnosti ovšem vím společně s vámi velmi dobře, že celé toto povídání vzniklé dopoledne na Nový rok (po silvestrovské opici) nemá v praxi cenu ani co by se za nehet vešlo, neboť život půjde stejně dál  jako doposud svými vlastními cestami ...

Hlasování do ankety ukončeno 8.2.2004 s tímto výsledkem: