Handulka vypravuje . . . [1947]

Milí rozmilí,
tak jsem se konečně rozhodla, že Vám napíši. Sice mě ještě neznáte, ale to nevadí. Říkají mi Handulka a jsem z města, co má ten dlouhatánský elektrárenský komín a slavnou kapelu. Proč Vám píši? Ale to je tak. Platím taky měsíčně a tak mi posíláte Krátké vlny. Ale prosím Vás, kdo to má číst? Až na ty drby z pásem tomu člověk většinou vůbec nerozumí. Proto jsem si svatosvatě umínila, že musím napravit Vaši reputaci a poslat nějaké příspěvky sama.

Dnes Vám budu povídat, jak jsme jeli posledně na ty pokusy. Abyste věděli, ta parta, co s ní jezdím, si říká odbočka a já do ní patřím taky, protože, jak jsem Vám už povídala, platím si měsíčně a pak tam mají moc hezkého blonďatého erpíře. Ale abych začala.

V neděli jsem navařila čaj s rumem a jeli jsme. Čtyři. S autem. A tahali jsme s sebou lopaty, nějaké klacky a dvě bedny. Padal sníh jak když roztrhneš duchnu a ve vesnici za kopcem se na nás vyřítil průvod maškar a bouchaly nám na auto. On byl totiž konec masopustu a to je tady zvykem.. Pak jsme přijeli pod druhý kopec, ten byl kapánek větší a najednou začalo mrška auto prskat a brumlat a že dál nepojede. Kolečka se mu točila jako splašená a tak nakonec osazenstvo vylezlo a tlačili jsme. Cestou nás předešlo hodně lidí a ta kravička s povozem se na nás tak útrpně dívala a žalostně bučela, že jsme se moc styděli a ještě víc si oddechli, když jsme byl na kopci. No a to jsme už byli tam, co jsme jeli. U Žandova. To je taková zasněžená stromová čepička na kopci a kouká z ní dřevěná věž. Kolega, tomu říkají KA, mi povídal, že je to ní jaký bod. Začínalo to na tr... Vjeli jsme do vesnice, postavili auto k těm velkým vratům co tam tolik štěkal černý pes a vynášeli jsme všechno ven. Za oknem se prali kluci a vyplazovali na nás jazyk. Pak jsme šli přes pole k tomu kopci. První šel dlouhán KA a prošlapoval sníh, jenže to nebylo stejně k ničemu. Dělal tak dlouhé kroky, že jsme, to jest já, 908 a 1414 museli skákal ze šlápoty do šlápoty jako rosničky. Mně koukala ze závěje jen radiovka a pak ta bandaska s čajem co jsem ji držela nad hlavou. Když jsme přišli do lesa, přišli jsme na to, že jsme přišli jen tři. Čtvrtý nám zmizel. Najednou se začal sypat sníh z tohoto dřevěného bodu a vrzalo to jako ve starém babiččině špejchaře Pak jsme teprve uviděli dlouhého KA, jak lezl po čtyřech nahoru s bednou na zádech a taškou v zubech. To mě dojalo, natolik, že jsem mu začala zpívat o té lištičce a vráně se sýrem v zobáku ale KA se jen omezil na vzteklé loupání očima a vydávání jakýchsi záhadných zvuků. My jsme šli kousek dál pod zasněžené větve smrku a tam jsme postavili naši bedýnku. 908 se plouhal ve sněhu, aby do něj zapíchl klacek s drátem a já jsem se moc lekla, když se odněkud shůry ozvalo: haló haló zde ókájedna karel anna xaver. Moc jsem se divila, jak to, že jsou tam tři, když tam lezl jen jeden, ale 908 mi povídal, že se to tak říká a pak taky povídal, že pojedeme nejdřív na pěti a potom na dvou a půl metrech Ale nikam jsme nejeli a taky nikde žádné metry nebyly. Z toho je vidět, že člověk nemá hned všemu věřit. Pak se ten ve větvích začal hádat s někým na dálku a tvrdil mu, že je mimo pásmo. To bych moc ráda věděla, jak ho mohl na takovou dálku vidět. My jsme do té bedničky nekřičeli, jenom jsme poslouchali. Ale pak nám to překazil ten na stromě a krobiánsky na nás hulákal, že to musíme honem zarazit, že ho to ruší a tak jsme radši kousali do jablek, ale zábly nás zuby a tak jsme chtěli pít čaj, ale ten byl tak studený, že jsme radši tancovali kolem bedýnky. Pak jsme ještě poslouchali, ale nic jsme neslyšeli. Když 908 sundal klobouk co dal na bedýnku aby mu nezapadala sněhem, povídal, že tam není ten drátek co tam má být a tak jsme ho hledali ve sněhu. Ten drátek. Po tom sníh zmodral a byla tma. Zmrzlý KA slezl dolů a nastoupili jsme zpáteční pochod. Bylo zima, zuby nám drnkaly. Auto nám nikdo nevzal a do konce se hned rozjelo. KA si pochvaloval bezvadné spojení s Ještědem a na hýbal si přitom z láhve až mu kloktalo. Říkal, že je to jediný lék na dobrou modulaci. Zase lhal, protože to byla náhodou silná borovička. Já jsem ji před tím sama chutnala, tak to musím vědět. Spokojený 908 u volantu si pochvaloval, jak jsou stromy u silnice krásně zasněžené, ale 1414 měl pořád strach a křičel, aby s tím autem nešmejdil od přikopu k přikopu, že by se mu popraly kilocykly. Ale měl strach zbytečně, protože jsme kila s sebou nevezli. Domů jsme dojeli v pořádku.

Doufám, že se Vám moje vypravování moc líbilo a proto Vám napíši příště zas.

Pozdravuje Vás Vaše              RP Handulka

KV 1947 str. 82 převedl OK1TEH