Jak
jste dopadli? Reportáže, kritiky, úvahy a výsledky naší největší terénní soutěže. Poznejte zkušenosti jiných a uplatněte je v příštím závodě. Další referáty budou následovat.
Z OK1ORC Terénní závod Čs. polní den se těší rok od roku vzrůstající oblibě. Je také stále významnější, zúčastňuje se ho čím dále tím více stanic a operátorská úroveň je vyšší. V tomto světle probíhal již loňský závod a letošní byl z tohoto hlediska ještě lepší. I organisačně byl mnohem lépe připraven a mnoho stánic bylo technicky velmi dobře vybaveno. Méně je již možno pochválit soutěžní podmínky. Značné změny v každém ročníku potvrzují, že se stále ještě hledá z základní řešení. Loni se ukázalo, že pásmo 28 Mc/s bylo velkým omylem, chyběla také směrnice pro polarisaci antén; odstupňování bodů a počet pásem se velmi lišil od letošních pravidel. Letos bylo sice učiněno podstatné zlepšení, ale stále ještě máme daleko k dokonalosti. Tak na příklad násobič podle počtu dosažených distriktů, naprosto nevyhovuje. Podmínky byly takové, že jen jedna stanice v Čechách dosáhla spojení se Slovenskem, při čemž jediné spojení přineslo zvětšeni počtu bodů o 50%. Stanice na Moravě na tom byly mnohem lépe pro své lepší geografické umístění, takže porovnání dosažených výsledků není zcela spravedlivé. Jistě nejlepší by bylo pouhé odstupňování bodů podle vzdálenosti. Kdyby již musel být použit násobič, měl by být tvořen počtem dosažených spojení s různými zónami podle vzdálenosti. Na příklad: do 50km násobič 1, do 100km násobič 2, do 150 km násobič 3, atd. Tím to násobičem by se mohl přímo násobit dosažený počet bodů s příslušnou stanicí. Dalším zlepšením by bylo vynecháni pravidla o tom, že kolektivní stanice s jiným operátorem je novou stanicí. Zdá se, že dobrý úmysl dát více operátorům v kolektivkách bezpečnou možnost si zazávodit a získávat body, byl trochu nedomyšlen; docházelo následkem toho k poměrně snadnému zisku bodů, nebo i dvě stanice dokončily spojení a hned vzápětí se opět zavolaly pro spojení s dalším operátorem. Další operátor tím tedy neměl prakticky žádnou zásluhu o spojení, neboť protistanice byla „připravena“ na témže kmitočtu, aby si obohatila deník o dalších třeba 40 bodů. A tak to šlo dále a dále, je den operátor po druhém, až jedna ze stanic už žádné další operátory neměla. To byl konkrétní případ našeho spojení s OK1OAA na 144 Mc/s. Ostatní stanice byly odsouzeny jen nečinně pozorovat a čekat, když si chtěly udělat také spojení, čímž marnily čas. Časová ztráta byla někdy značná, neboť nikdo nevěděl, kolik operátorů se ještě bude střídat. Takovým nepřirozeným zjevům by se dalo zabránit buď tím, že by bylo nepřípustno navazovat dvě nebo více spojení za sebou stanicí téže volací značky, nebo ještě lépe nepovažovat stanici s jiným operátorem za novou. Aby si operátoři přišli „na své" byl by odpovědný operátor v kolektivkách povinen střídat operátory po určtých, předem stanovených časových lhůtách.Plán činnosti operátorů během závodu podobné rozděleni stejně vyžaduje. Pohotovostní vložka byla skvělým nápadem a dobrým zpestřením soutěže a měla by být pro příště nejen znovu zavedena, ale i bodována.
Někdo snad řekne, že vše toto jsou řeči s „křížkem po funuse“. Snad je to v zásadě pravda, ale jsou důsledkem nejen zkušenosti s letošním závodem, ale i ne plně promyšlených závodních pravidel. Ač se letos závod připravoval mnohem důkladněji, přece jen zůstává dojem, že soutěžní podmínky měly být více prodiskutovány, a hlavně měl být jejich návrh zaslán k diskusi a připomínkám do závodních klubů. Jistě by to bylo Věci prospělo. A nyní jak to bylo u nás. Loni jsme závod vyhráli s velikou převahou a před letošním nebylo málo těch hlasů, které se snažily naše loňské vítězství oslabit slovy: ‚Jo, taková kolektivka OK1ORC, ta si může dovolit vzít s sebou metráky zařízení, auťák, směrovky...“ atd. Proto jsme si říkali: loni jsme jeli přesně podle pravidel závodu, ani o chlup víc, ale letos si vezmem jen QRP, ať nemá nikdo důvod s myslet, že jen watty přinášejí úspěch. Směrovky? Ano, znamenají technické zlepšení, proto je nenecháme doma a naopak uděláme ještě lepší. Loni jsme patřili mezi několik málo stanic, které je měly a letos, podívejte se! Nebude nadsázkou, když řekneme, že dobrá polovina stanic měla směrovku. Alespoň jednu. A ta vydatně pomohla. A snad právě proto, že jsme loni použili tři různé směrovky, což vzbudilo tolik zájmu a diskusí, se použití směrovek tolik rozšířilo, a těšíme se z toho, že jsme alespoň trochu přispěli k jejich popularisaci. Nadšení našeho kolektivu pro závod bylo veliké. Soudruzi nešetřili volným časem pro technickou i organisační přípravu a příkladná byla obětavost všech, i zájem vedení závodu o náš osud, když několik dnů před závodem se porouchal vůz, který nás měl dopravit na stanoviště v Krkonoších. Situace byla nakonec šťastně vyřešena pochopením ČSAD, a tak jsme jeli na Kokrháč. Cesta byla dobrá a končila „ručním“ přenášením zařízení včetně akumulátorů a stanu s podsadou z úpatí na vrchol. Večer před závodem bylo navázáno několik zkušebních spojení. OK1AA hlásil: 59 plus, síla neobyčejně veliká, už jsem dlouho tak silnou stanici neslyšel soudruzi... Byli jsme tedy spokojeni. A byla to jen jedna LD 2 s příkonem 10 W a pouze rukávový vertikální dipol.
Operátor 14327 a operátorka 14320 při práci na 220 Mc/s Ráno to začalo. Jednotliví operátoři měli přesně určenou pracovní dobu, takže se jelo podle jízdního řádu. Počasí bylo studené, třásli jsme se zimou. Novým RO to však přišlo vhod. Měli teprve několik dnů po operátorské zkoušce, takže když se jim při prvních spojeních třásly ruce, tvrdili, že to je mrazivým vzduchem. Nebude vsak asi daleko od pravdy že se právě tak dobře mohli třást vnitřním horkem, jež se neodvratně dostavuje i rozčilení při prvních QSO v životě. A to ještě hned na poprvé v tak důležitém závodě. Správnost této domněnky starších operátorů se potvrdila, když novopečený operátor volal usilovně „výzvu polní den“ do vypnutého mikrofonu, připojeného k vypnutému vysilači, jenž byl opět připojen k nesprávné směrovce. Tak by ovšem mohl „vyzývat“ bez vyhlídky, že „udělá díru do étheru“. No ale to už patří k normálnímu průběhu amatérské životní dráhy. Však si vzpomínáme my starší na své vlastní začátky. Jistě nebyly jiné a možná, že kdybychom byli museli hned první spojení dělat před patnáctičlenným pozorujícím forem, nedopadli bychom ani tak, jako tito dnešní nováčkové.
Zařízení 144 a 220 Mc/s na vrcholku Kokrháče s operátory ,,třetí směny" Počasí jako by tušilo, že již nemusí krýt nervositu nových RO se druhý den obrátilo, takže kdo měl službu mimo stan, byl v pravé výhni. A ve výhni byl také ten, který se snažil navázat spojení se Slovenskem. Ne a ne. Útěchou nám bylo, že ani jiným se v Čechách nevedlo lepe, tak to tentokrát meli Moravan snazší. Přesto je naše umístění na čtvrtém místě při uvážení malých příkonů a nových operátorů dobrým úspěchem a přejeme upřímně vítězství stanici OK2OTB z bratrské Tesly-Brno, která nás tentokrát na špičce tabulky vystřídala. Z OK1OAA (Reportáž o Polním dnu, psaná na triaglu, pokud možna krasopisně)
Tak zítra ráno v šest jedem. Seznam věcí, přístrojů, nářadí a pomůcek pečlivě pořizuje Honza (ten aby někde chyběl), až po naložení do vozidel. Bohouš, vulgo OK1DN nevinně doporučuje, aby raději pořídil seznam věcí, které ráčíme zapomenout. „Podívej, tak neblbni a řekni, co
ještě máme vzít!“ Nato je slyšet, že Honza Bohouška „kamsi posílá“ a provází ho další souvislou a dobře nacvičenou řečí, která se zde nedá dobře reprodukovat. Devatenáct pneumatik sviští po černém asfaltu směrem z Prahy na Českomoravskou vysočinu. I nejslabší počtář hbitě propočítá, že to znamená čtyři automobily, jeden sidecar a dva solomotocykly. A tak si představte jednu dodávkovou tatřenku, starého nezmara, pak pěknou zetku s předním náhonem, dále skoro dědečka silnic, kodovku 22 dokonce bez záclonek a váziček na kytky, pak jednu pěkně nadupanou sajdku NSU, dáte jednoho péráka a konečně zvuk podobnou DKWu o obsahu dvě deci. Okukujeme jeden druhého a jsme zvědaví, zda tuto pestrou mosaiku slepíme do hromady, aby to jelo. Kromě zařízení se do tohoto konvoje vešlo dvanáct amatérů a zbývající dva jedou vlakem. Vzhledem k dopravním poměrům o svátcích si nemáme co vyčítat. „Jeďte, až při jedete do Telče, tak jděte pěšky do Javořici; někdo vám přijede naproti a odveze vás. My tam budem dřív." Počasí nám přeje. Dobře se jede, všechny mašiny šlapou, i ta nejobávanější Moťova archa, s pneumatikami na plátno ojetými. V půli cesty při malém odpočinku dojíždí péráku a jeho krotitel křičí: „Vydej mi tu potvoru, honem" a vyvalenými očima se snaží blíže určit místo, kde „potvora je". Viktor se tedy vrhá pod přední kolo, ale pak se ukazuje, že zmíněnou „potvorou je vosa, která při jízdě vlétla do rukou našeho motoristy, poctivě odevzdala příděl jednoho žihadla. „Vycucej to" a Jarda, dostavší se do hloučku hloučku poněkud opožděně a nevěda, že se jedná o bodnutí hmyzem, se ohlíží, kde je jaká láhev ... V posledním úseku cesty si přichází na své Pepík, Milena, Honza a Ruda. Jede se totiž za vodičem, po krásně prašné silnici. Rudův černý gumák se proměňuje v běloskvoucí plášť, Pepík vysypává prach z uší jako z kornoutů, Milena vybírá prach ze sejdky jako vodu z děravé kanoe a Honzovi místo nadávek létají z úst krásně utvářené bábovečky, připomínající jednak něco z plechu a jednak mladá dětská léta. Na automobilech skřípou namáhavě stírače předních skel. „Ještě kilometr a jsme nahoře,“ říká vodič před terénem, za který by se nemusela stydět žádná Skotská šestidenní. Výsledek je, že za dvě a půl hodiny jsme nahoře a prohlížíme jednak své mozoli od úpravy cest a jednak svá vozidla „po úpravě“. Pepík živě vykládá: „Tak jsem si říkál, urvu ten blatník, nebo ne. Přidat jsem plyn a urval," Ale jsme nahoře a to je důležité. A ti dva jedou vlakem, honem pro ně. Také na stanici SNB nikdo musí. Proto nejpohyblivější vozidla v takovém terénu solomotocykly, jedou zpět.
Ota s Waltrem, (rozuměj Walter jako Pepík, nikoliv Walter jako motocykl), kteří mezitím dojeli vlakem, pustil-i se pěšky a spásné motocykly je přistihují na cestě po deseti kilometrové chůzi do kopce, která která nebyla chůzí do kopce, která již nebyla chůzí. nýbrž klopýtáním, neboť si oba svorně přišlapovali své vyplazené jazyky. Jinak je v vyřízeno a Jindra - co starý zálesák a vodák staví tábor ze stanů. Tři squaw, najmě Milena, Vlasta a Poldina, řádí v kuchyni. Ostatní se věnuji z plna hrdla tomu ostatnímu, to jest přípravě všeho na všecko, Čili je tu jako v mraveništi. Kus lesa s vysokými stromy dřevěnou boudou, parkovištěm vozidel, trianglem, stany a jinými vymoženostmi, se do večera proměňuje v zadrátovaný tábor se vším možným a záhadným. „Aha, zapomněli jsme tlumič “ totiž tlumič k výfuku benzinovému agregátu. Ruda tedy snímá výfuk i s tlumičem ze svého motocyklu a za chvíli si v uctivé vzdálenosti od tábora pobrukuje agregátek a osvětluje 60 W žárovkami každý den, pracoviště, vršek trianglu nevyjímaje, a to i ve dne, aby se napětí dostalo aspoň trošku pod 250 volt. Nahoře na trianglu jsou otočné antény, dolů vedou tři koaxiální kabely, telefonní a světelná linka. Již je tma, když zkoušíme, zda nám to vůbec bude chodit. Hned první spojení s Krkonošemi nám říká, že jsme si vybrali dobré místo. Po horečných přípravách, dlouhé a namáhavé cestě, s vědomím, „že nám to chodí", uleháme, abychom zítra mohli „vyjet" do vzduchu včas. Zanedlouho vzpomínáme na poznámku v pokynech pro účastníky, kteréžto pokynu vypracovat, vytiskl a včas nám předal sám vodič. Je tam doslova: „Prostoru o poloměru cca 30 km kolem Javořice se říká výstižně „Moravská Sibiř“; připravte se tedy na značné tepelné rozdíly a teple se oblečte. Nic nekoukejte na to, že je červenec: je-li v Praze +30° C, může být na Javořici klidně jen + 13°."
Tady náš slavný vodič přehnal. Poznali jsme to na vlastní kůži, že ta jednička před trojku nepatří. Proto již ve tři hodiny ráno tábor oživuje a je vidět postavy zahalené do všelijakých balad z hadrů, jak pobíhají a shánějí abstraktní teplo... Sluníčko ráno brzy vykukuje a hned tak je veseleji. Po dalších přípravách konečné včas „vyjíždíme“. Spojení se množí a máme radost. Zatím jen na šesti metrech. Dva a jeden metr se dosud upravují. Zkoušky nám pak ukazují, že přijímače na dva a na jeden metr nám nebudou chodit, ačkoliv vysílače „stříkají" slušně. Co teď? Tedy aspoň jeden musí chodit, i když to nebude super. A tak se Ruda pouští do stavby superreakčního přijímače. Zatím se trousí již první diváci a návštěvníci, mezi nimiž je i OK2AT a SNB. Každá věc, na kterou je vidět, je středem obdivu. K mikrofonu nastupují nově vyřazení RO, Bohoušek má radost, že jim to jde. Někdy více hbitě, někdy méně. Takových stanic s nováčky je více. Reproduktor zavěšený na břevnu trianglu připojený na vysílače a přijímače přes zesilovač informuje celé tábořiště o všem, co se na pásmu děje. Mluví se zkrátka jako o Polním dnu: „Jo prosím Tě řekni ještě číslo operátora“ - odpovídá Ti stanice OK1 ehm ehm ehm. Tedy je operátor jinej. Potvrď, přepínám.“ Na špičce trianglu řádí Viktor a otáčí anténami. Fouká tam pěkný větříček. Leze tam za ním Sláva a Ruda. Na plošince dvakrát dva metry jsou přístroje, spousta drátů a není tam k hnutí. Vítr fouká, jeden drát se utrhl a musí se naletovat. Trvá to dlouho, protože pájku ochlazuje vítr. „Kluci je tu smrad z kalafuny, měli bysme tu vyvětrat.“ A vzniklý průvan odnáší orientační mapu s plošiny a posazuje ji bezpeční na větev stromu, do výše 25 m 43 cm nad zemí, tedy asi tak 86043 cm nad mořem. Starý praktik Moťa vrhá laso do půli stromu a rozhoupává jej, až strom praští. Ale mapa sedí bezpečně. Po tomto nezdařeném pokusu jest vyroben luk a šípy. Šípy do jednoho zůstávají na stromě i s mapou. Teprve Viktor, nedaleký t. zv. klukovským letům dokazuje, že co se v mládí naučil, nezapomněl. Obyčejným šutrákem velkým jako cihla sráží dolů mapu za obecného křiku.
Odpoledne je kolem vysilače živo více než obvykle. Je vidět několik operátorů, kteří z ničeho nic vyskakují 1m do výše. Vypadá to buď na nějaké živé dráty na zemi, nebo na rozšlapané hnízdo vos. Při bližším ohledání místa se zjišťuje, že toto sveřepé a nepříčetné počínání způsobilo první spojení se Slovákem. Násobič tedy máme doma. Jsme však zvědaví také na ty druhé stanice, proto milý soudruhu, pověz nám, kolik jsi udělal OK1?“... som sa pokúšal od včera, počul som dobre Vašu stanicu a dlho volal. Je to moje prvé spojenie vóbec...“ Ve 20 hodin se slavnostně otevírá kouzelná obálka. Tak máme o zábavu postaráno a zima nám nebude. Celou noc se jede a jede. Ráno usíná Honza se sluchátkami na uších a protistanice se zřejmé myslí, že nám to „vyplivlo“. Situace je však ještě zachráněna, neboť fajfka, vypadnuvší Honzovi z úst rovnou na hřbet ruky, drasticky upozorňuje, že je rozpálená, a tak Honza dokončuje spojení: „promiň,, že jsem nepřišel hned zpět, já jsem mezitím musel vzbudit jednoho operátora.." Ráno leze Ruda na triangl s nově
ušitým dvoumetrovým přijímačem. Vysilač je dole, přijímač nahoře i s Rudou.
který natáčí anténu, loví stanice a pouští je po drátě dolů. Dvoumetr náramně
chodí, což nám opět potvrzuje spojení s Krkonošemi. Ruda je svědomitý operátor;
hlavně spolehlivý a za takové situace neodejde od přijímače a antén za žádnou
cenu. Důkazem je velký údiv. Poldiny, která se zrovna pod trianglem opaluje a
marně shání na vymetené obloze nějaký mráček, ze kterého by mohlo pršet... Pak
se ptá: „je na trianglu někdo?“
Roztržené lýtko Mileny vyžaduje ošetřeni. V kožené brašně motocyklu je lékárnička, samozřejmě až na dně. Vše v pořádku, nevypadá to nijak zle, je to jen škrábnuti větví. Poldina, aby nezůstala pozadu, nechá si vystříknout hořící sádlo na ruku. Poldina je praktická žena. Když se mám popálit, tak hned, dokud je lékárnička v pohotovosti a po ruce. Odpoledne se pomalu chystáme na odjezd. Máme před sebou 200 km, tak naložíme stany po skončeni závodu zařízení a hned vyjedeme. Zatím se ještě řádí na dvou metrech. Z reproduktoru je pojednou slyšet: „Se-ku, se-ku se-ku, hier ist DL6MH Dora Ludwig sechs Martha Heinrich in Baden Baden Bayerland“ Hurá na něj! Dvoumetrový dx! Voláme, ale znovu se-ku, se-ku. Ještě několikrát. Pak se ozve QRZ? A tak se stále dohadujeme, snižujeme modulaci, pak do něj „šijeme“ icw, ale není to nic platné; stále: QRZ? Škoda‚ že jsme ho neudělali. Nakonec ještě máme velmi živé spojení s Krkonošemi a pak Polní den končí. Ne však pro nás. Dva pasažéry, kteří jeli vlakem, povezeme navíc, proto nakládáme zařízení pečlivě. Vyjíždíme a první zastávka bude v
Jindřichově Hradci. Pérák je tam první a čeká. Ceká hodinu, dvě... už je tma.
Jistě se něco stalo. Pak přijíždí Moťa. Svatoslav Neužil OK1-11111, OK2OGV na Peci
Byla to vlastně jízda do neznáma se všemi příznaky takové jízdy: překvapení dobrá i zlá. A to byl asi náš odhad, když se nákladní vůz po několikanásobném převzetí nových a nových živých i věcných zátěží dal na cestu; z těchto zátěží měl při jízdě tam převahu proviant, o jízdě zpět to již nejde říci, zato ale přibyla dobrá nálada a vědomí vykonané práce. Po zastávce v Rýmařově, kde jsme přibrali
bývalého člena našeho kroužku, vulgo Krakonoše a další 2 RP (byli to Dlouhý,
Široký a Bystrozraký naší výpravy, jinak „znalci“ tamních horských poměrů),
zvolňovali jsme tempo jízdy, jež se zanedlouho proměnilo ve šplhání po horské
cestě. To jsme již byli ve výši 1300 m, v niž jsme podstoupili namáhavou cestu
po dlouhém hřebenu. Pro nesjízdnost jsme upustili od předurčeného stanoviště
(Pec) a po velké poradě jsme se usadili na kótě mezi Pecí a Vysokou
Mc/s pásmo a z ,,šestky“ se nesly po tábořišti pozdvižené hlasy závodících stanic. Horši to bylo s „jedničkou" a „dvojkou“, odkud nepřicházeli dlouho radostné zprávy o navázaných spojeních. A „pokusná laboratoř“ stále nevykazovala výsledky pro neúplnost zařízení, jak říkali jedni, zatím co druzí mínili: ,,Tady se kuje zařízení - pro příští Polní dny, hi.“ Když se řekne ‚ ‚závody“, tak se tím míní jakýsi tělesný výkon. Tak jsme tomu také rozuměli a tak prováděli: běhalo se s papírem od stanu ke stanu, každý se svým LOGem, přes dráty a kolíky v zemi, od ,,jedničky“ k „šestce“ a zpět a zase tam. No, byl to výkon, na jaký se nezapomíná, obzvláště, když se nám podařilo zlomit náš klubovní rekord na 144 a 220 Mc/s pásmech! Zvláštní události prvého dne závodu bylo rozevření obálky s brannou vložkou ve 20 hodin. Na vyklizené plošině auta za přítomnosti všech otevřena přesně podle návodu tajemná obálka, přečtena op. OK2QC, jinak 30403 a dobrovolně rozdělena služba večerní a noční. Ti, na které se nedostalo se službou v noci, přišli o mnoho, protože hned tak neuslyší bezvadné podmínky na 50 Mc/s pásmu, kde burácely stanice od východu na západ a naopak, předávaly si depeše a navazovaly spojení. V neděli jsme přemístili směrovky pro 144 a 220 Mc/s k „jedničce“, kde fungoval oživený staronový transceiver s RL2, 4T1 a „mohutné“ signály 0,5 W transceiveru začaly brázdit český, moravský a slovenský éter. Jakési úspěchy se přece jen dostavily a největší z nich přišel až k závěru. Jinak fungovala trvale naše „šestka“ se solooscilátorem s LD2 a modulátorem s 6L6, jakož i X-tal mikrem. Dobrá 3prvková horizontální směrovka zastala svůj úkol i ve spojení s osmielektronkovým suprem. U každé směrovky, u její paty, byla rozložena mapa velikosti 140 x 100 cm se všemi značkami zúčastněných stanic a stupnicí směrů. Bylo to brzy po obědě v neděli, když z „šestky“ se nesl hlas: „jednička třicetjedna třidégé“ U ‚ ‚jedničky“ otáčí se směrovka na dílec 31 a
voláme: CQ OK3. Hned nato ozývá se OK3DG rst 579 a během spojení nám dává 599.
Klubovní rekord je překonán:
Jak a proč
zvítězil OK2OTB Dr V. Farský, OK2XF
Kolektiv OK2OTB po skončení závodu: Stojící zprava: OK2II, OK2XF, šofér, OK2-10503, závozník, zapisovatel, OK2-10508, V pokleku zprava: OK2-10506, OK2-10530, OK2-10504 S popisem naši činnosti o Polním dnu 1951 přicházíme velmi opožděně, ale i tak před pokládáme, že popis našich zkušenosti může být ostatním kolektivům užitečný. Předem upozorňujeme, že vítězství v takovém závodě jako byl Polní den většinou není dílem náhody, ale výsledkem promyšleného plánu a důkladné přípravné práce. Na přípravné práce jsme vynaložili v našem kolektivu hodně, přičemž nutno uvážit, že OK2OTB je kolektiv nový, který nebyl ještě dostatečně vybaven přístroji. Neměli jsme na příklad ani jeden UKV vysílač aneb přijímač, protože jsme se předchozího Polního dne vůbec nezúčastnili. Přesto, že jsme vynaložili velkou péči na přípravu, byli jsme sami překvapeni, že výsledkem této práce bylo I. místo. Příprava na Polní den, a to platí i o Polním dnu budoucím, podstatě sestává z těchto prací: Volba stanoviště, návrh a stavba vysilače, návrh a stavba přijímače, návrh a stavba antény, návrh a stavba zdrojů, opatřeni dopravních prostředků. Volba stanoviště Při volbě stanoviště jsme vycházeli z požadavku, abychom byli umístěni přibližně ve středu celého množství zúčastněných stanic. První úvahy nás vedly k umístění někde na Českomoravské vysočině. Jako důležitý předpoklad jsme si však dali zásadu, že stanoviště musí být přístupné nákladním vozem. Tím automaticky padly vrcholky Českomoravské vysočiny, jako Žákova hora, Devět skal a pod. Studiem podrobných map jsme zjistili, že vhodné umístění může být v prostoru Orlických hor Jeseníků, případně v Krkonoších. Krkonoše jsme zamítli z toho důvodu, že budou zcela jistě obsazeny stanicemi z OK1. Jeseníky, to jest Praděd, mají sice příjezd pro vozy, ale předpokládali jsme zcela správně, že budou obsazeny amatéry z Ostravy a Gottwaldova. Zbývaly tedy výběžky Orlických hor a Kral. sněžníku na Českomoravské hranici. V úvahu padaly na konec 2 kóty, a to kóta 994 - Suchý vrch a kóta 713 - Lázek. Na oba tyto kopce se vypravili asi měsíc přeď vlastním závodem oba hlavní operátoři kolektivu (2XF, 2II) k osobní podrobné prohlídce terénu. Na místě zjistili, že na Suchém vrchu by bylo zapotřebí postavit dosti vysoké anténní stožáry, abychom. anténu dostali z dosahu vrcholků stromů. Na Lázku naproti tomu byla trigonometrická věž. Lázek je ovšem položen o 300 m níže. Konečné rozhodnutí o volbě mezi těmito dvěma stanovišti padlo až u rýsovacího prkna doma v závodě a to tak, že jsme si zkonstruovali profily terénu v okruhu asi 200 km, samozřejmě s ohledem na zemské zakřivení. Tímto vyšetřením se ukázalo, že Suchý vrch nemá přímou viditelnost na velkou část moravského území, protože stíní Buková hora. Lázek naproti tomu, ačkoliv je umístěn níže, má poměry přímé viditelnosti daleko příznivější. Ze Suchého vrchu naproti tomu byl theoreticky lepší dosah směrem do Čech. Nakonec také rozhodla kolise mezi stanicí OK2OSU, která byla na Suchý vrch přihlášena dříve než OK2OTB. Rádi bychom zdůraznili velkou důležitost konstrukce profilů terénu vzhledem k zemskému zakřivení, které se naprosto nedá podceňovat anebo zanedbávat, tak jak tomu u většiny UKV pracovníků je. Stačí, když připomeneme, že sníženi pouze 10 km vzdáleného vrcholku činí již 7,15 m, snížení 100 km vzdáleného vrcholku činí již 715 m a sníženi 200 km vzdáleného vrcholku 2860 m. Stalinův štít na přiklad při vzdálenosti 200-300 km je již bezpečně pod obzorem, pozorujeme-li z nadmořské výšky nulové. Podrobnosti o konstrukci těchto profilů nebudeme v této krátké zprávě uváděti. Rozhodnutí tedy padlo ve prospěch kóty 713 Lázek v okresu Zábřeh. Při druhé informativní předběžné jízdě na tehdy již schválené stanoviště jsme již zjišťovali podrobnosti, jako jsou: nejlepší příjezd, výška triangulační věže, možnost ochrany před větrem a deštěm, možnost dobít akumulátory těsně před závodem, situace stravovací, podmínky noční práce a pod. Rozhodli jsme se, že vysilač, přijímače a antény budou nahoře na triangulační věži, akumulátory a měniče budou dole na zemi. Z toho ovšem vyplynula nutnost dálkového zapínáni relátkem. Návrh a stavba vysílače Návrh vysilače byl ovlivněn poměrně malým počtem RO které máme v OK2OTB zatím k disposici. Bylo nám jasné, že s málo operátory a většinou s operátory méně zkušenými, nemůžeme obsadit dvě nebo tři paralelně pracující stanice. Rozhodli jsme se tedy, že budeme pracovat s jednou stanicí, kterou budeme přelaďovat z pásma na pásmo. Ze všech theoretických a praktických úvah vyšel nakonec tyčový oscilátor, osazený elektronkou LD 15. Změnu pásem jsme prováděli přesunutím zkratu a jemné laděni v pásmu otočným kondensátorem, připojeným k mřížkovému a anodovému konci tyčového resonátoru. Při přechodu z pásma na pásmo bylo také zapotřebí měnit tlumivky. Příkon tohoto vysílače byl 18-20 W, výkon 6-10 W. Modulátor Pro anodovou modulaci příkonu 20 W je theoreticky zapotřebí nízkofrekvenčního výkonu 10 W. Protože však není nutné a ani žádoucí modulovat oscilátor až na 100 %‚ spokojili jsme se s nízkofrekvenčním výkonem 7-8 W. Takový výkon je schopna dodat jedna elektronka 4654, zapojená jako zesilovač třídy A a buzena elektronkou EF 22, která zesiluje přímo střídavé napětí, které je přiváděno z mikrofonu přes mikrofonní transformátor. Mikrofonní transformátor měl ještě pomocné vinutí pro modulovanou telegrafIi. Poznamenáváme ještě, že jsme volili tón modulované telegrafie hlubší než obvyklých 800-1000 kmitů, a to z toho důvodu, aby lépe pronikal šuměním supereakčních přijímačů... Slyšeli jsme později, že naše telegrafie budila dojem houkajícího klaxonu automobilu, ale věci to prospělo. Přijímače Pro každé pásmo jsme navrhli a postavili přijímač, abychom mohli být na všech pásmech současně na poslechu, když už jsme se rozhodli pro jednopásmový provoz vysílače. Přijímače jsme provedli jako jednoduché superreakční detektory a detekční elektronkou RD12Ta a transformátorovým nízkofrekvenčním stupněm s RV12P2000. Na přijímačích není celkem nic zvláštního a všechny přijímače byly s rozdílem oscilačních okruhů a tlumivek navrženy a postaveny naprosto stejně. Antény Anténní systém tvořil nejslabší bod celé naší expedice, ale právě z toho důvodu jsme dospěli k velmi zajímavým poznatkům! Pro 50 Mc/s jsme měli dvouprvkovou směrovku s horizontální polarisací. Pro 144 Mc/s a 220 Mc/s čtyřprvkové směrovky, také s horizontální polarisací. Všechny antény byly otočné. Svod provedený z koaxiálního kabelu o impedanci 50 ohmů byl velmi krátký a přizpůsobený na radiátor impedančním tyčovým transformátorem. Vlivem nedostatku času a tím, že jsme konstrukci antény odsunovali až na poslední dny před závodem se stalo, že antény nebyly ani přesně vyladěny na žádanou frekvenci, poměr stojatých vln na napáječi byl dosti značný, přizpůsobení nebylo bezvadné a směrovost minimální. Při prvních zkušebních spojeních jsme zjistili, že otáčení antény má velmi nepatrný vliv na sílu přijímaných signálů a neměli jsme celkem možnost seřízení antény rychle upravit. Začínali jsme závod s vědomím, že těmito špatnými vlastnostmi našich antén budou naše výsledky velmi chabé. Během závodu se však ukázalo něco naprosto jiného. Dnes tvrdíme, že to byly špatně seřízené antény, které nám vyhrály závod. Tento poznatek zní velmi paradoxně. Pokusíme se jej vysvětlit. Uvažme, jakým způsobem a s jakým cílem pracuje UKV stanice v Polním dnu. V zájmu dobrého bodového umístění stanice má operátor zájem na tom, aby 1. jeho všeobecnou výzvu uslyšelo současně co nejvíce stanic a tím aby přímo byla zvýšena pravděpodobnost, že bude po všeobecné výzvě někým zavolán. 2. slyšel pokud možno co nejvíce stanic, které ho volají a mohl si z těchto stanic vybrat. 3. navázal spojení se vzdálenou jednotlivou stanicí. Když dobře uvážíme tyto tři okolnosti, seznáme, že bodu 1 a bodu 2 bude nejlépe vyhověno tehdy, jestli bude pracovat s všesměrovou anténou a poměrně velkým výkonem vysílače. Voláme-li všeobecnou výzvu bezvadně seřízenou směrovkou, jsou naše signály slyšitelné jen ve zcela úzkém prostoru a z toho úzkého prostoru máme také možnost přijímat. V poměrně úzkém prostoru je však také poměrně málo stanic a proto pravděpodobnost okamžitého navázání spojení je daleko menší, než když užijeme všesměrové antény a většího výkonu. V naší stanici jsme nakonec pracovali tak, že jsme vysílali na naše neseřízené, tudíž „všesměrové směrovky“, kterými jsme ne otáčeli. Dobře seřízená směrovka je však žádoucí, chceme-li dosáhnout velmi vzdáleného spojení nebo zdolávat některé z UKV rekordů. Konkrétně v našem případě jsme byli slyšeni na 220 Mc/s stanici OK3DG a neslyšeli jsme volání této stanice. Při dobře seřízené směrovce bychom spojení určitě navázali. Taková jednotlivá vzdálená spojení však obyčejně neovlivní získaný počet bodů, které rozhoduji o umístění v soutěži. Zdroje Vzhledem k použitým elektronkám bylo nutno použít 12 voltového akumulátoru. Použili jsme dvou olověných autoakumulátorů šestivoltových s kapacitou 150 AH, řazených seriově. Žhavicí proud byl odebírán přímo a s odbočky (6 V pro modulátor). Oba akumulátory poháněly rotační měnič, který dodával 350 V 100 mA pro anodové obvody modulátoru a vysilač. Dopravní prostředky Pro dopravu členů kolektivu a zařízení jsme použili nákladního automobilu o nosnosti 1,5 tuny. Vedoucí kolektivu (2XF) jel zvlášť na motocyklu ČZ 150. Tato kombinace se ukázala jako velmi výhodná z hlediska rychlého dopravního spojení s blízkou vesnicí, organisace, přísunu stravy a pod.
Doufáme, že jsme touto krátkou zprávou osvětlili přípravu a pracovní podmínky
našeho kolektivu. Výsledkem naší práce jsme byli sami překvapeni, což rádi
přiznáváme, ale jsme s nim také spokojeni. Je nutno uvážit, že dosti kolektivů,
které se umístili až na dalších místech, vysílalo současně na všech pásmech,
mělo více operátorů a Soudruzi z kolektivů, začíná nový rok a blížíme se Polnímu dnu 1952. Přemýšlejte, diskutujte a připravujte se již nyní. Důkladná příprava Polního dne je nejlepší brannou výchovou, k jaké máme v oboru krátkovlnného vysílání příležitost. Nechť Polní den 1952 znamená další zvýšení pohotovosti a technické úrovně všech našich kolektivů, i stanic jednotlivců! AR 1/1952
KV 1951+ AR 1952 - přepsal OK1TEH |
