ÚTRAPY MLADÉ XYL [1950]

,,Všeobecná výzva, výzva všem" říká OK1XXX, „prosím, volej mne!“. Není to určeno mně.

Jakmile to nešťastné rádio se u nás objevilo, tak můj manžel Honza i já (zase od Honzy) jsme se naučili zcela novému jazyku. Už dlouho nevoláme své přátele telefonem, volají se ,,na pásmu“. Řekla jsem přátelé? Kdepak, kdo má přátele, když je v domě fanda-amatér? Předtím jsme měli dobré a milé přátele, s kterými jsme strávili příjemný večer hrou v karty, posloucháním sportovních utkání nebo vyprávěním veselých historek. Teď, když je Honza může pobaviti jen radioamatérským zařízením, návštěvy skončily. A ze mne se stala ,,hamova vdova“. Jeho přátelé jsou „na bandu“.

„Čitelnost stoprocentní, soudruhu. Slyším tě zde 15 dB nad 59“, říká hlas z přijímače. Ano, to je hudba pro jeho uši, to mu očaruje. Sedl a zírá pln nadšení na kolekci QSL lístků na stěně nad a kolem přijímače. Když přijdu za ním a otáži se, zda bych mohla zapnout vyssavač, nebo, když ho zavolám k obědu, pohlédne na mne velmi rozmrzele, neboť tím vyzváním jsem zřejmě přerušila jeho spojení. Někdy se posadím k němu, koukám na něj a poslouchám. Samozřejmě, dělám (jak se to na XYL sluší), že všemu rozumím, i když je to pro mne „španělskou vesnicí“.

Dříve  jsme chodili s Honzou do kina, ale nyní jsem ráda, když přijde sestra a skoro večer co večer sedíme spolu, posloucháme hudbu z rádia a pleteme - jako dvě staré panny.

Vidíme se s manželem u oběda a myslím, že alespoň za to bych měla býti vděčna. Ovšem, rádio je pánem. V polovině oběda vyskočí a žene se pro poslední Krátké vlny, aby si po zbytek oběda mohl číst.

Další oběť! Chudák listonoš! Nešťastník ten, který má ve svém okrsku amatérského fanouška - nebo snad i více! Můj ty Bože! QSL lístky, časopisy, katalogy, pohlednice. .. a těch známek! Takový sběratel by byl v sedmém nebi.

Velké štěstí, že máme prostorný byt a světlý sklep. Ale jak jsou na tom ti, kteří mají jen jeden pokoj? Kam dávají všechny ty krámy a nářadí? Snad nemají nábytek, lépe řečeno: už se do bytu nevešel. Anebo to strkají pod postel? Nevím.

Ti lidé, kteří nikdy neměli v rodině vášnivého amatéra, nemohou pochopiti, proč my dívky naříkáme nad nezájmem svých manželů o vše, co se netýká radia. Říkají mi: „Ale konečně, mohlo by to býti horší -  co kdyby tak trávil večer v hospodě nebo běhal za jinými dívkami?“ Možná, že mají pravdu. Ale - nemá to konce. „Drahoušku, jen co si dám dohromady ten sensační vysílač, co byl v posledním časopise. Uvidíš, to bude úžasně! Pak budu míti více času a věnuji se jen tobě!“ Ano, zní to krásně, ale blázen ten, kdo by tomu věřil! Přesto si uchovávám jakousi jiskřičku naděje a čekám dva týdny až ,,sensace“ je postavena. ‚ ‚Ale ta anténa mě zlobí. ‚ ‚ ne, už jsem se rozhodí, to se musí zdokonalit.“ A tak - jiskřička zhasla. Pak postupně přijdou nové objevy, nějaký návštěvník amatér vyslovil, že tak je to mnohem lepší a dokonalejší a že to „jede‘ ‘ skvěle. A tak, nezbývá mi než vzíti pletení a čekat . . . Kéž by se jednoho dne stal zázrak a můj Honza byl zase „normální“. Pak by přišel někdo a odnesl všechnu tu zadrátovanou hrůzu a přátele na pásmu. . . zase by na stalý veselé a milé večery . . . jak by to bylo krásné. . . Ponořena v snění, slyším rychlé kroky, dveře se otevřou a v nich stojí Honza s usměvavou tváří. „Drahoušku, v neděli jedeme ven, ty a já, my dva.“ Jaksi nechápavě hledím na ten rozzářený obličej - že by konečně. . . ? Víš, já se tak těším, to bude báječné! Domluvili Jsme se s Petrem, chceme navázati spojení. Hned zítra to zamontuji do vozu. Mám úžasný nápad. jak to zlepším! Viď, že máš taky radost?!“ Jehlice mi vypadly z rukou - asi radostí. To bude neděle! Myslím, když ve voze zkamením, že to Honza ani nepozná. Asi to ticho mu bude příjemné a pak - ten blas na druhém konci - Petr!

Volně přeložila a doplnila yl   OK2-5050

Přepsal z KV 1950 OK1TEH