NA OKRAJ VŠELIČEHOS

vyšlo v roce 1968  jako úvodník v časopise Sdělovací technika. . .

Poznámka OK1VPZ (z listopadu 2000):

Následující text, který napsal Honza Šíma OK1JX (silent key1983) začátkem roku 1968, nejen že vyjadřuje myšlení většiny české radioamatérské veřejnosti ve druhé polovině 60 let, ale zejména osvětluje dnes již téměř zapomenuté události padesátých let. Jistě bude poučné si tyto události osvěžit, abychom lépe pochopili, co to byl Svazarm a na jakých základech stojí dnešní ČRK…

Současná vlna demokratisace a napravování chyb minulého údobí se výrazně projevila i v kádrovém podhoubí profesionální radiotechniky, v hnutí a organisaci radioamatérů; nejvíce mezi krátkovlnnými a ultrakrátkovlnými amatéry vysílači, vyznavači činnosti ze všech sportů a koníčků nejreglementovanější. Není divu: z druhé světové války zůstala v hlavách celé veřejnosti spojitost krátkovlného vysílání s ilegální zpravodajskou činností a teprve mnohem později přesvědčil film ,,Kdyby všichni chlapi světa" miliony diváků, že radioamatérské stanice mohou i být společensky prospěšné. Problémy demokratisace v její současné vývojové fázi jsou stejné jako všude jinde ve veřejném životě: definice chyb minulosti, napravování jejich následků, zjišťování viníků a odhalování chameleonů, kteří nejhlasitěji podpisují rituální přihlášku k závěrům lednového plena ÚV KSČ, ač v dobách té nejchybnější politiky a metod byli buď kapitány, nebo jejich nejkonformnějšími pomahači. Konversi pravou, poctivou změnu přesvědčení s upřímnou sebekritikou je jistě třeba uznat; změnu povrchové úpravy ovšem ne - nepravý konvertita se však většinou nějak prozradí sám. Tím líp, je-li možno porovnat jeho dnešní projevy s tím, co dělal říkal nebo psal v odlišné situaci.

Před okupací byla jen hrstka držitelů vysílací koncese, ta se však ihned 15. března 1939 stala terčem pozornosti Gestapa. Mnozí zaplatili svou účast v odboji životem. Zbylí obnovili okamžitě po revoluci svůj spolek ČAV, jemuž válečný a poválečný rozvoj zájmu veřejnosti a hlavně mládeže pomohl k rychlému rozmachu. Do přelomu let 1949 a 1950, kdy nastal zlom, vyrostl počet vydaných vysílacích koncesí asi na 500; počet tzv. registrovaných posluchačů, jež do spolku přivedla naděje  na získání vlastní koncese pak na cca 8000. Pokus vyřešit různé aktuální organisační potíže spolku jeho připojením k Revolučnímu odborovému hnutí (poznámka OK1VPZ: pochopitelně šlo o komunisty nadiktované připojení ČAV k ROH), odhlasovaný v dubnu 1950 sjezdem ve Sliači, tvrdě nevyšel: jednak ochromená aktivita členstva, způsobená probíhající likvidací velkého počtu vysílacích oprávnění, jednak skutečnost, že ČAV se rozplynul v závodních klubech ROH a ztratil jakoukoli možnost ústřední členské evidence zavinil krisi, již pomohlo překonat vlastně jen pár nejodolnějších pracovníků. Budování prakticky úplně nové členské základny přešlo i na novou organisaci, kterou bylo nutno po vyčlenění z ROH vytvořit, aby se mohla stát kolektivním členem Svazu pro spolupráci s armádou, založenému podle vzoru sovětského DOSAAF k 1. lednu 1953. Tato organisace byla vlastně federativním sdružením samostatných spolků ČRA, Dobrovolného svazu lidových motoristů (převedeného z bývalého Československého automotoklubu) a dalších, tedy tím, o čem je dnes opět řeč; lze předpokládat, že by dnes bylo všem vyznavačům technických sportů daleko líp, kdyby si byl Svazarm uchoval tuto podobu. Jenomže v té době kraloval ministr Čepička, ten neměl rád gen. Ejema, předsedu motoristického svazu, a tak byly po roce všechny členské svazy zrušeny a struktura Svazarmu přeorientována na individuální členství. Tím začal řetěz potíží, jenž se táhne až do dnešních dnů. Ještě se k nim vrátíme.

Politické metody po únoru 1948, jimž pomalu začínáme rozumět teprve teď, tehdejší praxe zdvižených prstů a móda bezpečnostních trojek a pětek způsobily, že se na scéně objevilo trio samozvaných diktátorů s hrstkou zastrašených přisluhovačů. Ve vedení spolků došlo k ,,machtübernahme", technickou a sportovní činnost zastřela politická a bezpečnostní nedůvěra. Radiokomunikační kontrolní úřad ministerstva vnitra, jemuž v čele stojí Miloš Sviták OK1PC, začíná na jaře 1949 individuálně rušit vysílací oprávnění; nejdříve pomalu, pak stále ve větších dávkách, v srpnu 1950 provede šalamounskou akci: výměnu všech koncesních listin za nové, přičemž nové byly vydány jen těm, kdo byli   uznání za nezávadné. Rušení soukromých stanic však pokračuje dál, v únoru 1952 (už za jiného šéfa RKÚ, abychom byli spravedliví) dokonce 122 najednou, až do února 1954, kdy jich bylo už ,,jen" 27. Důvody zrušení nebyly zpočátku postiženým udávány žádné, pak to bylo ,,v rámci kolektivisace amatérské činnosti" a u těch úplně posledních ,,pro nečinnost". Zrušení stanice bylo provázeno prohlídkou StB a zabavená vysílací zařízení většinou zmizela beze stopy někde ,,na vnitru"; orgány RKÚ samy určovaly, co je vysílací zařízení - namnoze to byly i mikrofony, modulátory a zdroje! Původce těchto zákroků nezajímalo, že postižení exkoncesionáři ztráceli investovaný materiál, peníze, práci a hlavně lásku, s níž si svá zařízení stavěli, ani vliv, který to mohlo mít na jejich poměr k režimu. Průvodci byli o své pravdě přesvědčeni: s. Smolík, OK1ASF, na sliačském sjezdu žádá, ,,abychom bez kompromisu odstranili z našich řad lidí, kterým koncese nepatří", na tomtéž sjezdu je ing. Josef Gajda, OK1DS, hlavní apoštol přechodu z individuálních stanic na kolektivní stanice podle sovětského vzoru, zvolen kádrovým referentem spolku a o půl roku později si ve výboru stěžuje na přemíru práce a žádá v ní pomoc. Dr. ing. Miroslav Joachim, OK1WI (poznámka OK1VPZ: Joachim za Hitlera, když byly uzavřeny české vysoké školy, se prohlásil za Němce a vystudoval berlínskou techniku, po válce se však stal okamžitě nejoddanějším pomahačem bolševického režimu…), pilně zásobuje spolkový časopis politickými články až po ,,Soudruh J. V. Stalin a radiotechnika", obohacuje amatérská spojení povinnými politickými hesly a v rámci intensivního boje za mír prosadí vystoupení ČAV z mezinárodní radioamaterské organisace IARU, kde v té době bylo Československo jediným členem z LDS  (poznámka OK1VPZ: LDS znamená „Lidově demokratické státy“) a kam se po dlouhých potížích místního rázu vrátilo o 16 let později, dlouho po vstupu SSSR a většiny ostatních LDS. Kritisovat tyto akce, metody a názory znamenalo rozmnožit počet zrušených koncesí, jenž tak jako tak nebyl malý: podle neúplného seznamu jich bylo 373. Z toho až dosud 43 amatéři dosáhli obnovení koncese, 6 zemřelo, 1 se vystěhoval legálně a pár ilegálně zůstává tedy cca 320 zkušených praktiků, kteří se z větší části stáhli a dodnes stojí mimo organisaci, jež většinou ani nezná jejich adresy. Že v pozdějším vývoji, kdy do hnutí přicházeli nový adepti, chyběla každá instruktorská ruka a hlava, je nasnadě.

Zvrat nastal v roce 1954, kdy na podzim bylo rehabilitováno několik z nejkřiklavějších případů; pak už úměrně s výměnami pracovníků povolávacího orgánu a vývojem jejich názorů a směrnic i celkové politické situace pozvolna rostl počet měsíčně vydaných nových a obnovených koncesí až na 70, v tomto měsíci; dnešní počet vydaných povolení je veliký, asi 2300, zájemců je hodně, zázemí zájemců zatím o jiné sféry radioamatérské činnosti než je vysílání je obrovské, možnost získání vysílacího oprávnění snazší, než se kdy dalo doufat; jen zájem mládeže není úměrný tomuto stavu a trendu. Ale je jinak všechno v pořádku? Nemohly být ty cifry ještě mnohem větší, vezmeme-li v úvahu současný stav povědomí a zájmu všech vrstev  obecné veřejnosti o radiotechniku? Vraťme se k záležitostem organisace hnutí, jež nutně mají vliv na podchycování zájmu.

Po pádu ministra Čepičky byly podrobeny ostré veřejné kritice a postupně zrušeny všechny jím v armádě zřízené a vnesené instituce a metody. Zůstal však Svazarm v podobě z roku 1953 a bez hlubších změn. Od tehdy se aparát i takzvaně ,,volené" orgány Svazarmu obsahují převážně vysokými důstojníky, pro něž už v armádě není uplatnění. Generálové (a ti nižší) bez vojska, naučení a zvyklí ukázněně provádět rozkazy shora a dolů nařizovat. A tady je kořen zla; dobrovolné členstvo je pak už jen vedlejší nezbytností, nutnou k tomu, aby mohla existovat organisace. Skutečná demokracie by tu mohla být nebezpečná, proto se pečlivě vypracuje systém demokracie formální: delegáti i členové ,,orgánů" se nasazují a jsou schvalováni, ve volených orgánech jsou jednotlivé ,,odbornosti" zastoupeny každá trošku, čili všechny v menšině; jejich jediné rozhodování a řízení spočívá ve schvalování ,,materiálů" připravených aparátem, ve schůzích svolávaných tak řídce, že je jakákoliv operativnost už a priori vyloučená. Vládnou tedy profesionálové, aparátníci a ,,volení" předsedové a ,,místopředsedové"; a protože platy jsou ,,vojenské", jde tu o docela snesitelné pašalíky. Iniciativně ,,zdola" se povoluje jen to, co není nebezpečné. Zásada ,,rozděluj a panuj" se aplikuje v maximální možné míře, kde se sejde víc členů pohromadě, pečlivě se sleduje, nekritisuje-li někdo příliš nebo dokonce nemluví ,,proti celistvosti Svazarmu"; zejména se nerady vidí sjezdy a jiná srocení, kde by mohla propuknout nespokojenost a úvahy o odtržení a samostatnosti. Spor je hluboký a neřešitelný, protože naivní ,,aktivisté"; věří v princip ,,sportem k brannosti", kdežto profesionálové v ,,branností ke sportu", a podle toho řídí a rozhodují.

Lednové plenum (1968) nečekaně rozdalo karty a uvolnilo kázeň. První se pro odchod ze Svazarmu nekompromisně rozhodli letci, po nich se ozvaly motoristé; zde však došlo k rozpolcení názorů, zda má být utvořena organisace úplně samostatná, nebo federovaná s ostatními technickými sporty. Stejné úvahy se řeší v hlavách i na schůzích radioamatérů (podaří se někdy vyhubit ten ošklivý název ,,radisté", který se sem dostal z armády a je rovněž výrazem logiky ,,braností ke sportu"?) a těch ostatních. Proti tuhému direktivnímu systému a přebujelému aparátnictví dosavadního Svazarmu je tolik námitek, že je všem okamžitě jasné, že dosavadní Svazarm nemá další existenční oprávnění - všem, až na vysoké procento jeho profesionálních pracovníků, jimž jakákoliv změna ohrožuje existenci. Přímo v ÚV Svazarmu si rychle udělala pořádek závodní organisace KSČ tak, že vyresignovala z klíčových posic konservativce  a nahradila je takovým pracovníky, kteří jsou ochotni  a schopni rozumně jednat o příštím organisačním vývoji dosavadních složek i celé organisace. Horší je to na nižších úrovních, kde bují přemlouvání, zastrašování, kupování a vyšachovávání odborných funkcionářů a členstva aktivistických složek, jež se mají rozhodovat pro tu či onu příští formu, až po zhotovování narežírovaných resolucí a pod. Vlastně tu dochází k úplné anarchii a k morálnímu i skutečnému rozkladu Svazarmu. Otázka samostatnosti či federace má vlastně tři verse, protože federaci si většina aktivistů představuje jako sdružení absolutně samostatných svazů,vytvořené k hájení společenských otázek a nemající nic společného se Svazarmem, kdežto konservativní profesionální pracovníci a jimi získaní členové ji vidí jako přelakovaný Svazarm, hlavně se zachováním dosavadních pašalíků (poznámka OK1VPZ: a také finanční podpory státu). Jenomže má-li se odstranit vláda aparátu, nelze toho dosáhnout s lidmi, myslícími dosavadním způsobem; a s důstojníky už vůbec ne.

Zcela zvláštní situace se vyvinula v časopise Amatérské rádio. Ten vznikl jako orgán Svazu Čs. radioamatérů v roce 1952 spojením dřívějších Krátkých vln a Radioamatéra-Elektronika a z počátku ho vedl redaktor KV R. Major, OK1RW. Tomu však byla v březnu 1952 odňata - patrně účelově - jeho vysílací koncese, a když předložil vedení svazu otázku, zda má i nadále důvěru pro vedení SR, odpověděl mu předseda OK1WI, že ne, a že jeho funkci převezme OK1ASF. Svaz ČRA si AR přinesl do Svazarmu jako své věno; od roku 1953 se stal vydavatelem Svazarm, ten však je po několika letech předal Vydavatelství časopisů MNO. AR se od té doby značně vzdálilo svému původnímu určení a její redakce se postavila na stanovisko, že amatéři vysílači jsou příliš malou složkou, než aby se ve dnech 6. a 7. dubna tohoto roku (1968)  usnesl na obnovení spolku ČAV však došel i k zásadnímu rozhodnutí, že v novém spolku by byl dán, přes jeho tradiční název, prostor pro všechna zaměření radioamatérské činnosti; negativně kritisoval plnění požadavků organisace časopisem AR a uvažoval nutnost založení časopisu nového, který by plně sloužil jejím zájmům. To se nezdá zcela logické, protože v situaci, kdy se řeší problém majetkového vybavení odborných organisací v případě odchodu z Svazarmu by mělo být samozřejmé, že odejdou především s tím, co si do něj přinesly, a že by Svazarm logicky měl restituovat změny, které v meziobdobí sám způsobil. Celá forma příští radioamatérské organisace a všech dílčích otázek je ovšem zatím jen naznačená; aktiv zvolil přípravný výbor, jemuž dal plnou moc řešit ji podle vývoje situace až do celostátního sjezdu, který o ní v říjnu definitivně rozhodne. Zatím se již ukazuje, že to nebude lehký oříšek, protože se porůznu objevují i snahy o vytvoření dalších organisací s odlišnou, netradiční koncepcí, podmíněné nejčastěji neporozuměním, nedomyšlením nebo i osobními vazbami a zájmy. Drobení sil či dokonce rozbíječství ovšem může hnutí potřebovat ze všeho nejméně právě v této době. Ostatně i ti, kdo do něj přišli později a jimž pojem ČAV není pojmem pochopí, že rehabilitace spolku patří k nápravám nesprávných jevů minulosti právě tak, jako požadavek odchodu z funkcí i klíčových postavení v čs. radioamatérském hnutí všech, kdo se aktivně zúčastnili hromadného rušení koncesních oprávnění v padesátých letech a rehabilitace těch, kdo jí byli neprávem postiženi; tento postulát je významným bodem v usnesení celostátního aktivu a byl přijat spontálně a s nadšením.

A závěrem pro všechny naše čtenáře: pokládáme za vhodné zaujmout stanovisko a i dát místo problémům této organisace; učiním tak podle potřeby i příště, pokud se nevyřeší podivná situace, že její vlastní časopis se k ní staví bokem a sleduje svou odlišnou politiku: jde o to naše vlastní podhoubí.

  Š.

   Sdělovací technika 5/1968