OTAKAR BATLIČKA, OK1CB (1895-1942)

Dr. ing. Josef Daneš, OK1YG (doplnil OK1TEH)

(Z materiálu ke knize Jiskry, lampy, rakety)

  Jeden z posledních snímků Otakara Batličky, OK1CB

Otakar Batlička, OK1CB, u svého zařízení. Snímek je z roku 1932.

Narodil se 12. března 1895 v Praze na Královských Vinohradech. Dětství prožil v Přemyslově ulici a v romantických zákoutích vyšehradských hradeb, na Císařské louce a kolem Vltavy. Vyšehrad už pamatuje hezkou řádku klukovských part. Ta Batličkova si říkala „Tarantule - slíďák". Obrovský pavouk, jehož kousnuti sice není smrtelné, ale vyvolává několika denní onemocnění s vysokou horečkou. Je škaredý a jde z něho hrůza. Mladistvý Batlička tehdy netušil, že se jednou někde ocitne na strmém srázu, pod ním prudká řeka a ve vzduchu blížící se bouře. Chce se zachytit a vyšplhat nahoru. Ruka mu zajede do mechu - a ze štěrbiny vylézá tarantule. Tělo jako myš, osm chlupatých nohou, každá jako malíček. Za ní druhá a třetí. Vedle se objevují další...

Z obecné školy šel Batlička do měšťanky a odtud do gymnázia. Byla to rozložitá školní budova na rohu ulic Na Smetance a Španělské, postavená v typickém stylu středních škol z počátku tohoto století. Koncem druhé světově války utrpěla bombardováním. Zde byla v roce 1906 založena a 27. října slavnostně vysvěcena - jak praví kronika - „za panováni Jeho Veličenstva blahé paměti nejmilostivějšího císaře a krále Františka Josefa I., za působeni slovutného pána císařsko-královského zemského inspektora J. Sobičky c. k. vládního rady, velectěného pána pana cÍsařsko-královského okresního inspektora J. Libického" (atd.) obecná škola. Později zde bylo také gymnázium.

„Bez maturity to nikam nepřivedeš. říkával otec, zaměstnanec pražské plynárny. Míval mnoho práce a na syna, který už ve čtyřech letech ztratil maminku, mu nezbývalo mnoho času. Otakarovým světem bývala především jeho parta. Měl velkou přirozenou inteligenci, jistě by se mohl dobře učit, ale nebavilo ho to a císařsko-královské ovzduší tehdejší školy mu bylo protivně. Dostal se do konfliktu s profesorem přírodopisu a neúnosnou situaci vyřešil svérázným způsobem: utekl z domu. Utekl daleko. Do jižní Ameriky.

Tak začíná životní příběh Otakara Batličky, OK1CB.

Když jsem se vypravil do školy Na Smetance pátrat po nějakých záznamech, přivítali mne:
„Batlička? To je ten spisovatel?
Na kartotéčním lístku pražské univerzitní knihovny k Batličkově knize Tábor ztracených čteme o autorovi: „Dělal v půlstovce zemí sto řemesel, v meziválečné době vyučoval boxu, sportovně létal, závodil na motocyklu, byl prvním soukromým vlastníkem vysílačky, za okupace se věnoval ilegální zpravodajské práci a zemřel v koncentračním táboře."

V předmluvě kterou k jeho knize Tanec na stožáru napsal po Batličkově smrti Bohumil Jírek, se praví

„Jeho stanice byla dokonalejší než státní rozhlas. V r. 1925 jej v Sámově ulici navštívil perský šach který chtě na vlastní oči spatřit přístroj, jimž bylo dosaženo spojení s Blízkým východem. Hovořil s Piccardovým balónem, Nobilovou výpravou a Papaninci. Zachytil voláni potápějící se japonské lodi a tak dlouho vysílal do éteru její polohu, až přivolal pomoc. Obdržel za to poděkování od japonského velvyslanectví. V r. 1930 zahájil v nuselské odbočce bezplatné kursy radiotelegrafie pro mládež.‘

Viděl jsem ho na fotografii s čibukem v ruce. Ruda Archman, OK1PK a Vilda Klán, ex OK1CK však tvrdí, že byl nekuřák.

Také se o něm psalo, že na svých cestách po světě pracoval jako lodní telegrafista a že svou vysílací kabinu v Sámově ulici upravil jako lodní kajutu.

A jak zemřel Batlička? Na pamětní desce na domě, kde bydlel, stojí psáno, že byl popraven. Hlas revoluce píše, že byl ubit při pokusu o útěk z koncentráku. Podle jedné verze mimo tábor podle jiné uvnitř tábora.

Před první světovou válkou to na hranicích ještě nebylo tak přísné. Batlička dorazil do Hamburku a za několik týdnů dostal jeho otec pohlednici z Argentiny (ing Jirát, ex OK1KI, ji vidě). Zúčastnil se výpravy na Matto Grosso, pobyl na Amazonce, mezi Indiány a v Mexiku. První světová válka ho zastihla v Buenos Aires. Jako rakousko-uherský státní příslušník by se býval měl přihlásit na konzulátě, odjet s ostatními Rakušáky a Němci do Evropy a nastoupit do armády Do císařsko-rakousko-uherské armády? Ne! Udělal dobře. Odvážela je loď Prinz Hohenzollern. Jakmile vyjela z neutrálních vod na širé moře, Angličané ji potopili.

 

Dům, v jehož druhém patře bydlel OK1CB

Batlička se dal najmout na norskou loď. Dodatečně zjistil, že to byla vlastně loď německá, která plula pod norskou vlajkou a vezla do Německa měď a ledek. Snažila se prorazit anglickou námořní blokádou, ale ještě než připlula k norským břehům, dohnal ji britský křižník Vivid a poslal ji ke dnu. Batlička se zachránil a byl internován v zajateckém táboře na Isle of Man. Nějak se odtud vymanil a byl odveden. Říká se, že k Royal Air Force, ale nevím jestli je to pravda. V jeho osobních spisech je zaznamenáno, že za I. světové války sloužil v anglické armádě. O letectvu žádná zmínka není.

Poznal Afriku i Dálný východ. O rozsahu jeho cest a o prostředí, v němž se pohyboval, si můžeme udělat jakousi představu z jeho povídek. Děje se odehrávají v jižní, střední i severní Americe, v Indii, v Africe, na moři mezi Amerikou a Evropou i na mořích jižní polokoule. v Austrálii, v pralesích, na pouštích. ve velkoměstech, na lodích i v letadlech a dramatické příběhy s ještěry, nebezpečnými zvířaty i lidmi mají původ ve vzpomínkách na osobní zážitky.

Po první světové válce se vrací na čas do Prahy. Znovu se vydává do světa, tentokrát do USA. O tom co tam viděl a zažil, však nikdy nikomu neřekne ani půl slova. Po návratu pracuje u nějaké anglické firmy, u YMCA jako tlumočník a u Hamburg - America Lines. Jednou se podívá z okna a u náborové kanceláře Červeného kříže v Neklanově ulici vidí sympatickou dívčí tvář. Nemůže se odtrhnout.

„S tou se ožením!!

Popadne malorážku. namíří a střelí.

Jmenovala se Marta Špačková a byla z Plzně. Vzpomínky lidí, kterým o seznámení s Otakarem Batličkou vyprávěla, se drobátko rozcházejí. Podle jedněch ji prostřelil podpatek, podle druhých klobouk. To však není podstatné. Důležité je, že krátce na to, tj. 29. dubna 1920, měli svatbu. Batličkovo toulání skončilo.

Ota byl vynikající střelec. Tomuto svému umění vděčil za svůj návrat z pralesů a džunglí. A vzpomínal na své učitele, kteří mu vpravili do hlavy základní poučku: vystihnout pravý okamžik, kdy se má stisknout spoušť.

Když už bylí s Martou svoji, bavívali se tak, že ji posadil, napíchal ji do drdolu sirky a jednu po druhé odstřelovat. Nebo si hráli na Viléma Tella. Sestřeloval jí s hlavy jablko. Vždycky perfektně.

Později se přestěhovali do Sámovy ulice 624 (za protektorátu Hemina 624. nyní Čiklova 7). Je to ulice, která se svažuje, po pravé straně je krátká fronta domů, po levé trojúhelníkový park. Popisné číslo zůstalo zachováno. Batličkovi bydleli ve druhém patře. Vilém Klán, ex OK1CK, si pamatuje, jak z okna Ota prostřeloval noviny známým na lavičce v parku. Sestřelování krabiček pozpátku podle zrcátka a prostřelování minci, vyhozených do vzduchu, to byla lapálie. Také si to rozdal s nejlepším armádním střelcem Brachtlem. Ale, kde byl Brachtl!

Park před domem OK1CB

Op OK1CB (Pražský ilustrovaný zpravodaj č. 43/1933).

Rig OK1CB (Pražský ilustrovaný zpravodaj Č. 43/1933)

Batlička také uměl vázat uzel na všechny možně způsoby a mluvil několika cizími jazyky. V kapse měl doklad o úspěšně vykonané kormidelnické zkoušce a další papíry pro lodní službu. Jestli však budete někde číst, že Batlička sloužil jako lodní radiotelegrafista, tak tornu nevěřte. Z jednoduchého důvodu: tehdy to ještě neuměl. Není také pravda, že by byl prvním amatérem vysílačem. Tím byl Motyčka, ex OK1, ex CSOK1, ex OK1OK a OK1AB.

K Batličkům chodily různé návštěvy. Ale že u něj byl v roce 1925 perský šach, aby se podíval na první vysílač, který navázal spojení s Blízkým východem - to už je trochu moc.

Bacilem radioamatérství infikoval Batličku jeho spolužák, policejní inspektor B. ErtI OK1WZ. Pozval ho do SKEČ, kdo se Batlička spřátelil se Štětinou, OK1AZ. Mayerem, OK1NA, ing. Budíkem s Archmanem, OK1PK. Dne 15. listopadu 1931 podává žádost o koncesi. Žádá o OK1CB a to bez zkoušky. Odůvodňuje to tím, že pracuje na krátkovlnném signalizačním zařízení pro vojenské civilní letectvo, že vynalezl žárovku se řiditelnou svítivostí a nakonec otevřeně a upřímně dodává, že nemá vysokoškolské vzděláni a že se té zkoušky bojí.

Ministerstvo pošt a telegrafů nesouhlasí a předvolává Batličku na 3. března 1932 v 10 hod. před zkušební komisi ve složení dr. Kučera, dr. Burda, Ing. Singer a tajemník Špinka. Špinka hraje francouzský text. Batlička udělá (při tempu 50 značek za minutu) 3 chyby, které ještě během zkoušky opraví a neopravené. To stačí. Z teorie také něco ví a je mu tedy dne 3. března 1932 udělena koncese s jednacím číslem 13 620 a přidělena volací značka OK1CB.

Jeho osud je zpečetěn.

18.11. 1929 si Batlička prohlédl výstavu, kterou pořádal Nuselský radioklub v Zárubově restauraci na Jezerce. (Restaurace je zrušena a v té budově je umístěno studio barevné televize). Viděl tam přijímače tovární i amatérské. Slavnostního zahájení se zúčastnil starosta města Nusle Mayer, hlasatelka rozhlasu paní Tomanová, členové předsednictva Radioamatérského sdružení v Nymburce Svoboda a Pik, zástupci klubu kadeřníků v Nuslích Jelen, Hromádka, Smíšek a další prominenti. 6. ledna 1930 se Batlička vypravil s členy radioklubu na exkurzi do strašnického vysílače.

Rok 1931, kdy se Batlička dal na vysílání, byl osmým rokem existence Československého rozhlasu a druhým rokem koncesí na „amatérské vysílací stanice radioelektrické“. Československá republika byla na začátku druhé dekády svého trvání.

Dnes by se těžko hledala domácnost bez rádia. Tehdy bylo asi 300 000 rozhlasových abonentů a v tomto počtu se každoročně jevily (i přes vzestupnou tendenci) značné sezónní výkyvy. Rozhlasový přijímač Philips Superinduktance 730 stál 5350,- Kč, Philips Superinduktance 720 (bez reproduktoru) 3975,- Kč, dvou- a třílampovky 1000,- až 2500,- Kč, lampy (tehdy ještě ne elektronky) se prodávaly po 130,- až 180,- Kč. Batlička, který v r. 1927 nastoupil u Elektrických podniků hlavního města Prahy jako řidič tramvají a průvodčí, vydělával asi 600,- měsíčně. Došlo na tatínkova slova. Neměl maturitu a mohl tedy být přijat jen jako zřízenec. Pracoval v pankrácké a žižkovské vozovně a v r. 1931 míval službu u výhybek na náměstí Republiky. Znamenitě se uplatňoval jako průvodce cizinců ve vyhlídkovém autokaru Elektrických podniků.

Byla to doba, kdy kulminovalo amatérské stavění rozhlasových přijímačů. Většinou se montovalo podle takzvaných modráků, zapojovacích plánů. Někteří bastlíři ani pořádně nevěděli, co a proč zrovna takhle zapojují, ale když si dali pozor a nic nepopletli, tak to hrálo. Na rozdíl od druhé poloviny dvacátých let byl již k dostáni hojný sortiment součástí, takže nikdo už nemusel vinout nízkofrekvenční transformátory, ani podomácku vyrábět odpory, kondenzátory nebo „lampové spodky“. Na pořadu dne byla přestavba bateriových přijímačů na síťové a neutralizace vf stupňů u přijímačů s přímým zesílením; vznikaly neutrodyny, neutrovoxy, peridyny apod. Objevují se stíněné lampy a koncové pentody. Růst výkonů rozhlasových stanic si vynucuje větší selektivitu. Rodí se superhety.

Vznik amatérského vysílání u nás se datuje od poloviny dvacátých let. Koncem dvacátých let se spontánně rozvíjí, přestože je zakázáno a že se každý amatér vysílač dopouští přečinu podle paragrafu 18 a 19 zák. č. 60/1923 Sb. z. a n. Ministerstvo národní obrany oznamuje dne 3. dubna 1928 dopisem č. j. 4404/dův/ ministerstvu vnitra 19 volacích značek Československých amatérských vysílacích stanic, sledovaných vojenskými odposlechovými stanicemi, tzv. CRS. 2. března 1930 (č. j. 292 taj-lV/2 odd) jich MNO hlásí 61. Nejvíc je nazlobil OK2MAG, který 22. února 1930 navázal spojení s maďarskou policejní stanicí HAP4 v Szegedu.

I Batlička „černil“. Rok před zkouškou už vysílal pod značkou OK1CB. Měl tříwattového Hartleye a zeppelinku a posílal univerzální QSL- Iístky SKEČ, do kterých se jen dotiskovala volací značka a připisovalo stanoviště. Když dostal koncesi, pořídil si krystalový oscilátor o max. příkonu 15W. 3. listopadu 1932 o tom informoval Ministerstvo pošta telegrafů. Z tehdejších amatérů ještě žijí a jsou činní OK1MC, OK3AL, OK1PK (ti měli koncesi už před Batličkou), OK1PL a OK1AF (získali koncese v témže roce jako Batlička, ale o něco později). Některým dalším průkopníkům, kteří svého času mnoho vykonali, zbyly už jen vzpomínky.

 QSL lístek „unlis"

Je fakt, že českoslovenští amatéři začali pracovat na krátkých vlnách dříve než pošta. Ta však již 1. prosince 1930 zahájila pravidelný radiotelegrafní styk s USA a to mezi OKI na 13 255 kHz, případně 8910 kHz, OKH na 6270 kHz a WKQ a WQH (během dalších měsíců ještě WES, WKL, WEV). Hned v prvním dnu vyslala naše pošta 50 a přijala 43 telegramů. Rozhlas Praha měl 5,5 kW, Brno 2,8 kW, Ostrava 11,2 kW, Bratislava 13,5 kW a Košice 2,6 kW. Připravovala se stavba liblického vysílače o výkonu 120 kW. Jak může někdo publikovat tvrzení, že amatér má silnější nebo dokonalejší stanici než státní rozhlas?

Uvolnění amatérského vysílání nebylo žádnou jednoduchou administrativní záležitostí. Předcházelo dlouhé a svízelné meziministerské jednání. Ministerstvo pošt a telegrafů se snažilo urovnat amatérskému vysílání cestu. 26. dubna 1928 píše pod č. j. 25142/Xl-1928 ministr pošt Dr. Fr. Jan Nep. Nosek ministerstvu vnitra: „....Stanovisko ministerstva zahraničních věcí, aby alespoň v omezeném měřítku a při nejpřísnějším výběru koncesionářů bylo započato již nyní s pro půjčováním koncesí na pokusné (amatérské) vysílací stanice, sdílí také Ministerstvo pošta telegrafů, které nemá nijakých resortních důvodů, jež by mluvily pro další odpírání těchto koncesí a zamítání všech žádostí za jejich propůjčení. . . MPT hodlá tuto věc předložiti ministerské radě v případě, že by ministerstvo vnitra a ministerstvo národní obrany trvala na zamítavém stanovisku, ohlášeném na meziministerské poradě 5. 3. 1928..".

Ministerstvo národní obrany požadovalo záruky za technickou a obsahovou úroveň amatérského vysílání, ministerstvo vnitra za kádrový výběr a dodržení hledisek státně-bezpečnostních. Nakonec byly oba resorty, dokonce i ministerstvo vnitra, ochotny souhlasit. Kladly však podmínku, že ministerstvo pošt ze svého rozpočtu zřídí a bude udržovat náležitou kontrolní službu. A když tedy MPT sdělilo zástupcům MNO na poradě 5. května 1930 a ministerstvu vnitra 12. 5. 1930 dopisem č. j. 439/Pp-Xl- 1930, že kontrolní naslouchací služba byla zřízena, mohlo přikročit k udělování koncesí na amatérské vysílací stanice. V citovaném dopise vnitru MPT (za ministra Dr. Pixa) píše: „Stanice nebudou oprávněny vysílat nějaké „programy‘; ale jen stručná sdělení, týkající se pokusů a ladění, a jen takové emise, které nenáleží pod pojem rozhlas.“

Rádiová služba naslouchací byla zřízena v Technickém a zkušebním ústavě v Praze. Do konce r. 1930 bylo plánováno zřízení dalších služeben RSN Brně a v Košicích a do konce r. 1931 v Moravské Ostravě. Měla tři pracovní skupiny: První (poštovní tajemník Vladimír Fišer a poštovní asistent Miloslav Janáček) sledovala amatéry; druhá (poštovní tajemník Ferdinand Burle a jeho zástupce Antonín Dvořák) měla na starosti říšskoněmecký a sovětský rozhlas; třetí skupina (poštovní tajemník Alexandr Klempa a poštovní elév Josef Laclav) sledovala rozhlas maďarský.

Druhá a třetí skupina RSN měly život poměrně snadný. Československá republika se zrodila z trosek Rakousko-Uherského mocnářství, v němž Slovensko bylo částí Uherska. Po první světové válce se tehdejší Horthyho vláda nechtěla smířit s „odtržením“ Slovenska od Maďarska a všemi prostředky, počínajíc propagandou, přes vyzvědačství, pohraniční incidenty, až k přímým válečným přípravám, se snažila dostat Slovensko zpět. Pro tyto snahy existoval výraz „iredenta“, který patřil k běžnému slovníku tehdejší žurnalistiky. Do těchto snah byl plně zapřažen i maďarský rozhlas. Velitelství 11. pěší divize Košicích upozorňovalo, že se poslouchá výhradně Budapešť, která svými iredentistickými přednáškami přenosem různých iredentistických slavností vyvíjí na Slovensku daleko účinnější a nekontrolovatelnou propagandu, než různí agitátoři nebo iredentistický maďarský tisk. Na stejné téma promluvila na valné hromadě Čs. Radiosvazu v r. 1933 v Olomouci Dr. Nesnídalová; ve stejném smyslu často psal i Československý Radiosvět.

Německý rozhlas, zejména po nástupu Hitlera moci, navysílal dost toho, co se dalo s úspěchem „prodat nahoru“. I sovětský rozhlas, zvláště jeho české relace, se těšil nevraživé pozornosti tehdejších mocipánů.

Fišer s Janáčkem měli tvrdý chleba. Museli se hodně snažit, aby ulovili něco, co by mohlo být zajímavé pro vyšší místa (S tímto problémem se ostatně setkala i další generace odposlechových kontrolních služeb).

V březnu 1932 si RSN vzala na mušku Batličku. Zaznamenávala jeho odpolední spojení: 4.3. OK3JR (Randýsek), 5.,15. a 19.3. OK1AZ (Štětina), 20.3. OK1PK (Archmann), 21.3. OK1AA (ing. Scháferling), 22.3. OK1PK a OK1SV (ing. Srdínko), 23. 3. OK1AZ. Dále oznámila, že při spojení 14. 3. pozval Štětinu na návštěvu a že 13. 3. přijal ze stanice SP1BT depeši ‚PSE 73 FR MY COUSINE DR SIMON PRAHA VINOHRADY LUZICKA 38“, kteroužto Batlička potvrdil a slíbil vyřídit.

Záznam jednoho ze spojení OK1PK- OK1CB v Archmannově deníku (11.8. 1931).

V neděli, 20. března 1932, bylo zamračeno a nevlídno, jak bývá, když zima končí a jaro ještě nezačalo. Po půl druhé po obědě usedl Rudolf Archmann, OK1PK, ke stanici. Byl typografem. Protože byla krize, nemohl zavadit o práci. Mohl by tedy mít na vysílání dost času. Ve skutečnosti neměl. Tehdy se smělo vysílat, jen když nevysílal rozhlas, což bylo od 07.15 do začátku povětrnostních zpráv v 09.50, odpoledne mezi 14.00 a 16.20 (tato pauza se postupně zkracovala a vymizela ze všech nejdříve) a od 23.00 do ranní relace „Vesele do nového dne“, která začínala v 06.30. Archmannovi bydleli na Žižkově v někdejší Tomkově ulici v přízemí činžáku. Stanice OK1PK byla umístěna v kuchyni ve staré, několikaetážové skříňce, kterou Ruda opravil a vyleštil.

 

Stanice OK1CB začátkem třicátých let. Na polici pod volací značkou je umístěn vysílač.

OK1PK zavolal Lisabon, CT1BX. Dověděl se, že je tam jasno a horko. Potom udělal Nancy, F8DMF, s dobrou vzájemnou slyšitelností. V 15.00 ho zavolala stanice F8RSP, která se pak už neozvala, a v 15.18 navázal spojení s Nuslemi, OK1CB. Spojení začalo telegraficky. Po výměně reportů zařadily obě stanice do série s anténním přívodem mikrofon a pokračovaly fonicky. RSN pořídila tento záznam:

-.20/3 OK1CB při spojení s OK1PK kromě povolených zpráv vyslal i tuto: „Jsem celý den doma, tedy byste mne mohl navštívit. Doporučuji vám, abyste si koupil poslední Věstník MPT a přečetl si, co je tam psáno o stanici OK1CB a OK1PK. (Byly to jejich adresy a informace o udělení koncese - pozn. red.) To je vše, co bych vám chtěl říci. Zde QRU skončím. Děkuji a poroučím se a naše posluchače prosím, aby zavolali OK1PK nebo OK1CB.“

V 16.08 odpověděl OK1PK (kromě dovolených zpráv): „Děkuji vám za zprávu o tom věstníku. Tedy na shledanou dnes, za necelou hodinu u vás. Vidím, že musím končit, „protože jede radiožurnál.“ - Pozítří přičinila RSN ještě poznámku, že Batlička vysílal 23. 3. ve spojení s OK1AZ hudbu na foukací harmoniku, že špatně vysílá na klíč, manipulace s vysílačem je neumělá a tón nečistý a že užívá nedokonale filtrovaného proudu. Druhého dne poslala celý elaborát ministerstvu.

Vyřídil ho Dr. Kučera a to 24. dubna 1932. Jak bylo na ministerstvu zvykem, vypracoval na referátním archu nejdříve votum, které obsahovalo rozbor a posouzení případu:

„Zprávy, kterými Batlička zve amatéry Štětinu a Archmanna k návštěvě ve svém bytě, nelze považovati za zakázanou osobní korespondenci, poněvadž nelze předpokládati, že by byla normálně svěřena telegrafní službě. Ani o zprávě ze Lvova (SP1BT) nelze souditi, že by byla normálně svěřena telegrafu. Vzkazy takových pozdravů jsou běžnou věcí společenskou a bylo by malicherné zakazovati takové drobné pozdravy radioamatérům. Také korespondence o Věstníku MPT je nezávadná.

Hudbu na foukací harmoniku nelze považovati za součást všeobecného rozhlasu a není to tedy činnost koncesí zakázaná. Bude však třeba koncesionáři vytknouti, že užívá nedostatečně filtrovaného proudu.“

Po votu následuje výnos, který začíná slovy: Zjistili jsme opětovně, že tón Vašeho vysílače je velmi nečistý...

Batlička reagoval dopisem ze 30. dubna 1932, ve kterém vysvětluje, že vadný tón byl způsoben nevhodnou vysílací lampou, nikoliv nedostatečným filtrováním, prohlašuje, že je 100% experimentátor a uzavírá: „Pokud jde o tón a jeho čistotu, račte laskavě vzíti v úvahu, že experimentuji." (Podtrženo Batličkou.)

Když se vešlo k Batličkům z chodby, byla v předsíni proti dveřím stěna s věšákem na šaty. Z druhé strany byla kabina s radiostanicí, postavená z překližky, asi 1,5 m široká, větraná ventilátorem. Fáma, že byla zařízena jako lodní kajuta, má pravděpodobně svůj původ v nekrologu, který o Batličkovi napsal jeho spolupracovník z odboje, podplukovník Emanuel Pryl. Ten vynikal jako malíř. Technikem nebyl a zřejmě si ve své umělecké obrazotvornosti promítl Batličkovu kabinu do představy lodní radiostanice.

Anténu měl OK1CB původně na domě, ale později mu Klán, OK1CK, s Cinnerem, OK1CU, napnuli anténu přes celé náměstíčko, pod Bělku, směrem k vyšehradským hradbám. Při stavbě došlo k dramatickému okamžiku.

Batlička vlastnil jen jediný krystal a na jeho kmitočet, 7052 kHz, byla vypočítána a pečlivě odměřena délka zářiče. Cinner měl „žabku“ a začal drát „šponovat“. Najednou Vilda Klán s hrůzou pozoruje, že se přesně odměřený drát protahuje a protahuje. Když už ho bylo skoro 5m navíc, začal řvát: „Tondo, přestaň, nebo nás Ota zastřelí!!“

Rychle anténu upevnili a její skutečná délka zůstala jejich tajemstvím. Batlička nic nepoznal a nikdy se to nedověděl.

Ota rychle překonal začátečnické potíže a stal se výborným provozářem. Jeho doménou bylo pásmo 40 m, které mu v té době poskytovalo dobré DX možnosti. Udělal WAC a jeho jazykové znalosti, získané pobytem v cizích zemích, mu umožňovaly konverzaci ve španělštině, angličtině a němčině. Všeobecně se tvrdí, že toho uměl víc, než uved) v osobním dotazníku při nástupu do zaměstnání, mimo jiné, že byl jedním z mála Evropanů, kteří ovládají jazyk amerických Indiánů a že pouze považoval za zbytečné hovořit o tom v osobním odděleni pražských Elektrických podniků. Stal se amatérem tělem i duši a jako takový dovedl bystře rozpoznat stěžejní problém: propagaci a získávání dalších zájemců, zejména mladých.

Byl skvělým řečníkem a mistrným vypravěčem. Měl o čem hovořit a uměl to. Měl rád mladé lidi a ti šli za ním. V r. 1933 začal s přednáškovými kursy. Jeden z jeho nejvýznamnějších žáků, Karel Kamínek, OK1CX, charakterizoval v Krátkých vlnách 1946 svého učitele Batličku takto:

Podnikavý, odvážný všímající si všeho pokroku, stal se samoukem v oboru krátkovlnného vysílání a dosáhl mezi prvními u nás amatérské koncese. Své výtečně organizační schopnosti uplatnil v tehdejší krátkovlnné sekci Nuselského radioklubu, kde svým nadšením získal pro amatérské vysílání řadu mladých lidi a v kursech. Jež sám pořádal, vychoval asi 15 amatérů vysílačů a mnoho RP.“

Někdo dělá jen to, co musí. Plni své povinnosti a stará se o rodinu. Ve volném čase má nějakou zábavu, která mu usnadni obnovu pracovní síly pro příští den. Mysli jen na sebe. Batlička nepatřit do takové kategorie. Byl člověkem dynamickým, měl rozhled a neviděl smysl života v zalézání do ulity.

  Batličkův přijímač - vysílač pro pokusy v dolech

Nestačilo mu být dobrým řidičem a svědomitým průvodčím. Už tehdy přišel s nápadem nainstalovat do tramvaji mikrofony a reproduktory. Dojímaly ho tragédie horníků v zavalených dolech a chtěj jim poskytnout nástroj k usnadněni záchranných prací - rádiové spojeni. Byl prvním, kdo se u nás o něco takového snažil. O těchto pokusech referoval denní tisk i Československý radiosvět. Jeden z tehdejších přístrojů se zachoval, alespoň ve své vnější podobě: dřevěná bednička s původními ovládacími knoflíky. Pokusy se konaly 15. února 1934 na dole Mayrau (nyní Gottwald II.) ve Vinařicích u Kladna, v hloubce 400 m, ve vlhkém a značně teplém prostředí. Přijímací stanice byla umístěna v bytě ing. KIimka. Zúčastnil se i vrchní báňský inspektor Ing. Tvardek, vrchní báňský inspektor z nučických dolů Volflich a další odborníci.

Stavba přístrojů pro tento pokus trvala Bátličkovi půlroku. Pracovaly na vlně 45.54 m a byly určeny pro fonii i telegrafii. Byla sestavena i tabulka jednoduchých tísňových signálů pro různé eventuality. Tyto signály mohl vysílat i naprostý laik.

Přes značné rušení, o jaké není v takovém případě nouze, byly signály dobře slyšet a pokus proběhl úspěšně.

V r. 1935 pracoval na ministerstvu pošt a telegrafů Václav Živsa. (Později byl zaměstnán na goniu pražského letiště a stal se známým v souvislosti s katastrofou francouzského dopravního letadla F-AMYD u Kašperských hor o Štědrém večeru 1937.) Ve funkci úředníka MPT sepsal a svému nadřízenému, dr. Kučerovi 21. prosince 1935 předal toto hlášení:

‚Podepsanému referentu bylo důvěrně oznámeno, že Ot. Batlička disponuje ještě jednou stanici, umístěnou v Neratovicích. Tato stanice vysílá energii až 200 W a byla přemístěna z Prahy, aby se O. Batlička vyhnul blízké kontrole.                                                                          Ži."

RSN už tehdy končila své působení. Neúspěšné pátrání po tajné vysílačce Černé fronty a vražda v hotelu Záhoří v lednu 1935 urychlily vznik Kontrolní služby radioelektrické, mezi amatéry nazývané „Keser“. Dr. Kučera jí postoupil Živsovo sdělení. 28. prosince 1935 došla odpověď:

„Vzato na vědomost. Pro nedostatek personálu nemůžeme však věc dáti ihned vyšetřiti (jedná se o pouhé překročeni koncesních podmínek), neboť v první řadě snažíme se zakročovati v případech, kdy je podezření na ohrožení státní bezpečnosti. Poznamenáváme, že ani pro tento druhý případ nedisponujeme dosud vhodným personálem v dostatečném počtu.
                         V zast.
                                           Ing. Svoboda.

 Z ohlasů denního tisku

V Československu, zejména v pohraničních oblastech, žilo před II. světovou válko asi tři a půl miliónů Němců, z nichž velká část tvořila masovou základnu Henleinovy Sudetoněmecké strany. Politika nacistů usilovala o sjednocení veškerých Němců do jediného státu (ein VoIk - ein Reich) a odtud ke světové hegemonii nadřazené germánské rasy. Rakousko a Československo byly jejími prvními postupnými cíli. V polovině třicátých let odeznívala hospodářská krize. Soustřeďovaly se reakční síly, inspirované nacismem a rostlo protifašistické lidové hnutí. Jak bezprostřední je hrozící nebezpečí, uvědomovali si nejlépe pracovnici zpravodajských služeb. Pátrali po říšskoněmeckých agenturních sítích, potýkali se s německou a maďarskou špionáží, sledovali intenzívní válečné přípravy Wehrmachtu. Usilovně se budovalo pohraniční opevnění.

V únoru 1937 se Hodžova vláda dohodla s demokratickými německými politiky o úpravě zastoupeni Němců ve veřejné správě, o jazykové praxi a dalších věcech. Henleinovci tuto dohodu stroze odmítli a vyvolali výtržnosti a rvačku v poslanecké sněmovně. Na podzim téhož roku se naše zpravodajská služba dovídá o vysílačkách nacistické špionáže v Praze v Plzni, v Litoměřicích, v Českých Budějovicích, v Brně a v Košicích. Lidé chodí do práce i za zábavou, prožívají své každodenní trampoty i drobné radosti jakoby nic. Amatéři se hádají na valné hromadě ČAV v Praze od 28. března 15,45 do 29. března do půl čtvrté ráno. Zvláštní vydáni komunistického deníku Moravská rovnost (únor 1938) charakterizuje situaci slovy: „Náš lid se podobá bezstarostně spící rodině, které chytá střecha nad hlavou.“ Není divu. Lidově noviny hlásají - pod dojmem nedávné návštěvy ministra zahraničí Krofty v Paříži - palcovými písmeny přes celou stranu: „Francie věrně při nás“, a Ferdinand Peroutka ujišťuje: „Nevěříme, že by Německo chystalo proti nám válečný útok" (Lidové noviny 26. X. 1937).

Batlička patři k těm, kdo - přes nepochopení a nezájem vyšších míst - propagují angažovanost amatérů vysílačů v prácí pro obranu státu. K 1. listopadu 1935 byl jmenován kancelářským manipulantem. V sezóně je jeho hlavní prací provádění cizinců při vyhlídkových jízdách Prahou. Bohumil Jírek ho charakterizuje (v předmluvě ke knize Tanec na stožáru): „Byl nesmírně houževnatý, dovedl každou věc jaksepatří popadnout do ruky. Když šlo o pravdu a spravedlnost, svlékl kabát a šel se poprat.“

Ex OK1CK vzpomíná: „Občas se stalo, že se objevil unavený a nevyspalý. Dověděl jsem se náhodou, že to bývalo po cestě. Jezdíval rychlíkem do Německa a přivážel zprávy. Také udržoval styky německými emigranty, kteří zde žili. Detaily žádné nevím." Jírek píše, že Batlička měl kontakty s paní Margarete della Reder, které patřila továrna nedaleko Berlína, vyrábějící výsuvné antény pro německá vojenská vozidla.

„Viděl jsem dvakrát paní della Reder“, říká ing. Jirát. „Byla vysoká, elegantní, štíhlá, asi v tom věku jako Ota.“

Bližší podrobnosti o Batličkových kontaktech v Německu se asi nedovíme. Generál Bartík, štábní kapitán Longa, štábní kapitán Fárek i ostatní důstojníci, kteří by mohli něco vědět, jsou už mrtvi. Písemné materiály se podařilo zničit ještě před vpádem německých vojsk do Prahy. V papírech Londýna to není. Že Batlička v té době měl pas a do Německa jezdil, to je pravda. Zde zřejmě platí Jírkova formulace: Když šlo o pravdu a spravedlnost, svlékl kabát a šel se poprat.

Ministerstvu pošt a telegrafů a OK1PB, Vilému Provazníkovi z Chomutova za to, že víme, jak vypadala stanice OK1CB před vypuknutím druhé světové války. MPT rozeslalo začátkem roku 1938 všem amatérům dotazník, který Batlička pečlivě vyplnil. Provazník, OK1PB, 25. února 1938 Batličku navštívil a vyfotografoval.

O. Batlička, OK1CB, u svého zařízení, jehož popis je v textu. Autorem snímku je OK1PB

Na jeho fotografii je po levé straně vidět pracovní stůl s psacím strojem, přijímačem PENTO SW 3 AC, osazeným elektronkami 58, 58, 59, a s poštovním telegrafním klíčem. Mezi psacím strojem a přijímačem stojí reproduktor. Nad přijímačem visí zdroj, vedle něho absorpční vlnoměr s doutnavkou a s výměnnými cívkami. Stěna je ozdobena QSL lístky: W2, W3, Tl2, SV1, ZC6, J5CC aj. Čelní stěnu vyplňuje vysílač, osazený elektronkami B 406 (CO), TC 04/10 (FD) a P 400 (PA), vestavěný do pětietážové skříně o celkových rozměrech 100x50x40cm. V první drahé etáži jsou uloženy tři eliminátory; každý stupeň vysílače má svůj vlastní zdroj. V nejvyšší etáži je vestavěn anténní člen Collins. Anténa byla (podle Batličkových představ) dlouhá 42 m a směřovala od jihozápadu k severovýchodu. Délka svodu byla 6,8 m. Uprostřed každého panelu je umístěn měřicí přístroj, po stranách ovládací knoflíky. Celá radiostanice je upravena úhledně, nikde se nic nepovaluje, žádné zbytečné dráty.

Batlička pracoval do dvou hodin odpoledne. Trochu si zdřímnul a v půl jedenácté večer zapínal vysílač. Někdy také v pět odpoledne. Jeho oblíbené pásmo bylo 40 m, ale vyjížděl i na 80 a 20 m. Vysílal klidným tempem 50 až 60 značek za minutu, což tehdy bývalo u DXmanů obvyklé. Jeho klíčování bylo rytmické, pravidelné, jedině při SK trošku protahoval poslední čárku. Jeho doménou byl noční DX provoz. Zajímal se o přeslech (skip) ve vztahu k terénu. S tím zřejmě souvisel i jeho průzkum šíření elektromagnetických vln pod zemským povrchem v dolech.

A jak to bylo se záchranou potápějící se japonské lodi? Ing. Jirát říká, že je to pravda. Potvrzují to i oba synovci Batličkovi, ing. Gerndt a ing. Joklík. Žádné písemné doklady se (zatím) nepodařilo najít. Nikdo si však nepamatuje nic bližšího, ani rok, kdy k této události mělo dojít. Proto jsem si netroufal učinit dotaz na japonském ministerstvu zahraničních věcí, jestli se o tom, případně o poděkování japonského vyslanectví v Praze Batličkovi, zachoval v archívech nějaký záznam. Pečlivým pročtením těch pasáží Batličkových povídek, ve kterých figuruje rádiové spojení, zjistíme, že i když byl vynikajícím amatérem vysílačem - provoz mobilních stanic lodních a leteckých neposlouchal a neznal. Aféra s tísňovým voláním lodi Corina před několika léty je výstrahou, abychom k takovým věcem přistupovali nanejvýš opatrně.

Výstup profesora Piccarda balónem do stratosféry byl senzací roku 1932. Piccard startoval na curyšském letišti Dübendorf 18. srpna a přistál téhož dne v severní Itálii. Dosáhl výšky 16700 m. O spojení sním se snažilo mnoho amatérů. Z našich se to podařilo Weirauchovi, OK1AW, který dostal od Piccardova asistenta a účastníka letu, dr. Cossynse, písemné potvrzení. Provoz sledovala přijímací stanice ČTK a z velké části i radiostanice na letišti ve Kbelích. Batlička Piccarda hlídal, ale spojení s ním neměl. V tomto smyslu referuje i tehdejší tisk.

Tvrzení, že Batlička navázal spojení se vzducholodí ltalia (výprava generála Nobile k severnímu pólu), je nesmyslné. ltalia byla nad naším územím v roce 1928. Tehdy Batlička ještě nevysílal. ltalia pracovala na kmitočtu 333 kHz s brněnským letištěm OKB a s amatéry žádná spojení nenavazovala.

10. března 1938 říšskoněmecké vojsko zabírá Rakousko. Tím se Čechy a Morava dostávají ze severu, západu i jihu do nacistického obklíčení. Denní tisk naznačuje v článcích na téma „Nejsme opuštěni v těžké době“, že my se můžeme spolehnout na pomoc Francie i Anglie. Vláda připravuje národnostní statut, ale Henlein ho v Karlových Varech odmítne a staví požadavek německé samosprávy ve všech oborech veřejného života a plnou svobodu přiznání k německému světovému názoru (rozuměj nacistickému). Německá samospráva v rukou henleinovců by se rovnala odtržení pohraničních území s veškerými opevněnými pásmy od republiky.

Začátkem léta nacvičuje říšská armáda útoky na pevnůstky. 3. srpna 1938 ve 14 hod. 53 min. přijíždí do Prahy „prostředník“ vyslaný britskou vládou, lord Runciman. Ubytuje se v tehdy nejlepším pražském hotelu Alcron, proslulém mimo jiné tím, že v něm hrál R. A. Dvorský a jeho Melody Boys. Aby se lordu Runcimanovi nezdál vzduch v Alcronu příliš suchý, rozprašují kolem jeho pokojů navlhčovací mlhovinu. 28. srpna se lord radí na Červeném Hrádku s Konrádem Henleinem. 2. září je v Německu nařízena pohotovost gestapa a SS a začínají se rekvírovat motorová vozidla. V Berlíně zasedá porada vyšších velitelů armády, námořnictva a letectva. 4. září mají Lidové noviny článek s palcovým titulkem: „Veřejné mínění Anglie s námi.“ Napětí a nervozita vzrůstá každou hodinou. 6. září Francie povolává záložníky a zvyšuje stavy v Maginotově linii na dvojnásobek. 12. září večer, po Hitlerově projevu v Norimberku, dochází v pohraničí k násilnostem, při kterých je 21 mrtvých a 75 raněných. Vláda vyhlašuje v pohraničních okresech stanné právo. 21. září odevzdává lord Runciman své vládě závěrečnou zprávu. Po druhé hodině v noci předávají britský a francouzský vyslanec v Praze prezidentu republiky ultimátum svých vlád. Komunistické noviny následujícího.dne vycházejí s celou první stranou vybílenou. Zůstala jen fotografie československého vojáka s přílbou na hlavě a s puškou v ruce. Ostatní bylo zabaveno. V jiných novinách čteme: „Všemi opuštěni ustupujeme násilí. . .".

Továrny zastavují práci, ulice se plní demonstranty. V 9 hod. Hodžova vláda odstupuje. Předsedou nové vlády se stává generál Syrový.

Československo má smlouvu se Sovětským svazem. Ta je však vázána (a to nikoliv na přání SSSR) na smlouvu s Francií a na souhlas Anglie. Moravská rovnost píše 23. září tučným písmem přes celou stranu: „SSSR nám chce přijít na pomoc.“ V témže čísle v článku „Otázka sovětské pomoci“ rozebírá situaci B. Šmeral: „Může nám Sovětský svaz jít na pomoc, i když nepůjde Francie? Ano, může. Jest zapotřebí jedno: Aby československá vláda o pomoc požádala." [poznámka OK1TEH: realita vztahu mezi nacistickým Německem a SSSR byla ale tehdy trochu jiná, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Pakt_Ribbentrop-Molotov ]

Batlička si uvědomoval hrozící nebezpečí. Svědčí o tom titulní list jeho přednášky z roku 1936

V pátek, 23. září, byla vyhlášena mobilizace.

Válka měla vypuknout ve středu, 28. září ve 14.00. Toho dne ráno britský ministerský předseda Neville Chamberlain probíral včerejší Hitlerovu řeč ve Sportovním paláci v Berlíně. Našel v ní několik přátelských vět na adresu Mussoliniho. Požádal úředníky z Foreign Office, aby se spojili s britským velvyslancem v Římě, lordem Perthem. Mohl by Mussolini zapůsobit na Hitlera, aby počkal ještě 24 hodin? Lord Perth se odebral k ministru zahraničí hraběti Cianovi, který se bezodkladně dal ohlásit u Mussoliniho. Ten zatelefonoval Hitlerovi, kterému již mezi tím došel Chamberlainův telegram. Tak došlo k mnichovské konferenci, na které bylo mezi Německem, Itálií, Velkou Británií a Francií dohodnuto odstoupení třetiny československého území Německu a to včetně opevnění a důležitého průmyslu. „Pod clonou frází o záchraně světového míru byl spáchán čin, který svou nestoudností předčí všechno, co se stalo od (první) světové války“, komentuje sovětská Pravda 4. října 1938.

Pro amatéry znamenaly tyto události zrušení koncesí a zabavení vysílačů. Definitivní tečku za nadějemi na jejich vrácení udělala okupace českých zemí a druhá světová válka.

Pražští amatéři vysílači se za okupace scházeli U medvídků. Batlička mezi ně nechodil. Tím pilněji docházel do redakce časopisu Mladý hlasatel, za redaktory Foglarem a dr. Burešem, kteří týden co týden zařazovali do časopisu jeho povídky. Je nemálo lidí, kteří se na ně ještě po létech pamatují. Tato generace však již odchází. Vypůjčit si staré ročníky Mladého hlasatele není snadné. Batličkova literární činnost by bývala upadla v zapomenutí, kdyby nebylo redaktora Bohumila Jírka. Navštívil jsem ho v Havířově. Má ve svém bytě útulnou pracovnu. Podél stěn skříně s knihami, na stole psací stroj, papíry plné poznámek, rozevřený zeměpisný atlas. Dvě desetiletí už studuje Batličkův život a jeho dílo. Zastihl ještě naživu paní Martu Batličkovou, mluvil s lidmi, kteří se s Otou stýkali. Všichni věděli o stanici OK1CB, málokdo však znal podrobnosti, zejména podrobnosti technické. Vznikaly pověsti, které pak Jírek bona fide včlenil do předmluv Batličkovým knihám a odtud se šířily do časopiseckých statí, do rozhlasových i televizních pořadů.

„Šlo mi o to přiblížit autora čtenáři, ukázat, jak žil, oč v životě usiloval.“
„Knížka Na vlně 57 metrů vyšla jako první?“
„Ano. Obsahuje soubor originálních povídek. Některé jsou zkráceny a jazykově osvěženy. Když jsem psal předmluvu, opíral jsem se o vzpomínky paní Batličkové, pamětníků a současníků.“
„Jsou to Batličkovy osobní zážitky?“
„Povídky jsou zčásti autobiografické, zčásti volně fabulované.“

Když Batlička hledal existenci, ucházel se o místo neuniformovaného strážníka. V žádosti píše: „Znám dokonale všechny díly světa.“ Z tohoto zorného úhlu se můžeme dívat na jeho povídky. (Policejní ředitelství v Praze mu 24. března 1922 odepsalo, že přijímání nových sil k policii bylo zastaveno a že tedy nemůže vyhovět jeho žádosti.)

Kniha Na vlně 57 metrů byla přeložena do polštiny. Další díla jsou Tanec na stožáru a Rájem i peklem. Jírek se neomezil jen na knižní zpracování publikovaných povídek. Se souhlasem paní Batličkové Batličkova synovce ing. Joklíka zpracoval motivy Otakara Batličky a náměty z jeho pozůstalosti do volně komponovaných povídek. Zachránil tak jméno Otakara Batličky před zapomenutím a zajistil mu trvalé místo v české literatuře. V publikaci Chaloupka-Vondráček: Kontury české literatury pro děti mládež (Albatros 1979) čteme na str. 215: „Od běžného standardu časopiseckých próz se Batlička odlišoval nejen větší vyzrálostí stylovou, ale přede vším tím, že romantiku dobrodružných témat dovedl velmi dobře spojit s přesvědčivým obrazem skutečného života v cizích zemích, jeho stinných stránek, sociálních rozporů apod. Předčasná smrt přervala další Batličkův literární vývoj, ale i jeho jediný, posmrtně vydaný dobrodružný román Rájem i peklem, svědčí, že od kratších próz vyrůstal v autora, jenž mohl u nás dosti chudou oblast dobrodružné četby osobitě a zdařile obohatit.“

Ing. Emil Jirát, ex OK1KI, 20. Xl. 1980

Jaroslava Jiříkovská, absolventka ostravské pedagogické fakulty (katedra českého jazyka) vypracovala v r. 1980 diplomovou práci na téma Život a literární dílo Otakara Batličky.
„Knížka Rájem i peklem je poslední?“
„Ne. Ještě je zpracována Sázka v klubu AGS a také JaguářI muži. Rukopisy jsou připraveny a Čekají na vydavatele."

Praha, firma Fragner, rok 1940. Na stole inženýra Jiráta zazvonil telefon, Batlička. „Přijď ke mně dnes večer!“
V Sámově ulici potkal inženýr Jirát Martu.
„Ota na vás čeká. Řekl, abych se šla trochu projít.“ OK1CB byl doma sám.
„Teď ti,Emile něco povím. Buď řekneš ano, nebo řekneš ne. Když ne, tak si představ, že to, co ti povím, nikdy nebylo vysloveno.“
„To víš, že neřeknu ne.“
ing. Jirát byl o 16 let mladší než Batlička, patřil však k současné generaci amatérů vysílačů. Zkoušku udělal 9. října 1931 a byla mu přidělena volací značka OK1KI. Pracoval s vysílačem COFDPAPA, ale po válce se už ke krátkým vlnám nevrátil. Býval členem SKEČ.

Ota hovořil tlumeným hlasem. Pak se vrátila Marta a ing. Jirát se rozloučil.

Krátce na to ing. Jirát kráčí Dvořákovou ulicí na Smíchově a zastaví se před domem č. 13. Dvořákova ulice byla přejmenována na Pecháčkovu a dům č. 13 je nyní domem č. 2 na náměstí 14. října. Tmavý večer, nikde ani světélko. Je válka, přísně se dodržuje zatemnění. Ing. Jirát vystupuje po schodišti do prvního patra, do druhého, stále výš, až tam, kde schodiště končí. Napravo a nalevo oplechované dveře a jedny dveře dřevěné, bez oplechování. Zde, v ateliéru malíře Emanuela Pryla, se schází odbojová skupina, kterou řídí major ing. Vladimír Ellner.

Události roků 1938 a 1939 otřásly celým národem. Jejich dramatický spád, exponenciálně narůstající gradient napětí, mobilizace, katastrofa, obsazení českých zemí, arogance okupantů, teror - to všechno vytvořilo atmosféru odporu. I když se v prvních měsících okupace hospodářská situace ještě nijak markantně nezhoršila, nacistický režim neomalenou tiskovou propagandou pro říši a jejího vůdce a dotěrností, s jakou se neustále předváděl, se bezděčně, zato však důkladně staral, aby ses ním nikdo nemohl sžít a smířit. Spontánně se rodily odbojové organizace. Náplň jejich činnosti sahala od politické propagandy přes sabotážní a zpravodajskou činnost až ke shromažďování třaskavin, zbraní a munice a k přípravě ozbrojeného povstání. Skupina majora Elmera má za úkol navázat rádiové spojení se Sovětským svazem. V Prylově ateliéru je dost místa k natažení antény a protiváhy, odtud se bude konat první, zkušební spojení.

Od toho večera už uplynula řada let,ale ing. Jirát má vzpomínky, které nevymizí. Byl Batličkovým přítelem. Vypátrali jsme ho v Prešově. Otevřel knížku Na vlně 57 metrů. Na titulní straně je psáno rukou Batličkovy manželky: „Praha, 13. července 1965. Nejlepšímu a nejšlechetnějšímu příteli, kterého Ota upřímně měl velmi rád, v upomínku věnuje Marta Batličková.“

Rukopis Otakara Batličky

„To zařízení bylo potřeba uvést do chodu“ vypravuje ing. Jirát. „Sešli jsme se na to v nějaké ulici v Podolí. Vysílač byl v kufříku, stejně tak i přijímač. Zdroj byl zvlášť. Vysílač byl řízený krystalem.“
„Jaký to byl výrobek?“
„Byla to americká práce. Přístroje byly popsány ruskými nápisy. Byl u toho návod k použití, který jsem měl přeložit. Byl psán rusky, ale nebylo možno se v něm vyznat, protože byl přeložen z anglického originálu do ruštiny; ten překladatel zřejmě uměl dobře anglicky, ale nevěděl nic o rádiu. Zkusili jsme to a nakonec to chodilo dobře.“
„A jaký jste měl dojem o těch přístrojích?“
„Vysílač mne ani tak nevzrušoval, ale přijímač, to byla pohádka.“
„Jaké antény jste používali?“
„Anténa a protiváha byly u toho. Anténu bylo možno natáhnout buďto na půdě, nebo venku a po skončení relace se vždycky sbalila.“
Stanici obsluhoval Batlička. Ing. Jirát sledoval provoz ve svém bytě ve Strašnicích.
„Na jakém přijímači?“
„Na Big-benu.“
„Ten přece neměl záznějový oscilátor?“
„Neměl, ale bylo to slyšet.“
Je to zřejmě tak, jak ing. Jirát říká. Sám jsem už slyšel hodně telegrafie na rozhlasový přijímač a to ani zdaleka ne tak kvalitní, jako byl Telefunken Big-ben.
„Pamatujete se na volací znak?“
„Volací znak byl FKX a to X se měnilo podle krycích jmen operatérů. Protistanice měla stálou značku FKX. Pracovalo se vždycky večer.“
„Na jaké vlně?“
„Bylo to poblíž 40 m pásma, pokud se mohu upamatovat, tedy asi 47 m. Protistanice byla kousek vedle. ‘,
„Od koho jste dostávali texty k vysílání?“
„Od Ellnera.“
„Jak vypadal takový telegram?“
„Když jsme dostali sdělení, že poslouchají, tj. když se ozvalo FKX K, vysílali jsme svou zprávu, která se skládala z číslicových skupin.“
„Měli jste plán spojení nebo byla protistanice permanentně na příjmu?“
„Relace byly určeny předem. Datum i hodina. Major Ellner to měl napsáno na papíru, který přišel od Sovětů. A ještě něco: Ellner mně dal pokyn ke kontrolnímu odposlechu proto, že první čtyři a po slední čtyři čísla ve zprávě tvoří základ pro šifru. Na tu čtyřku bych nepřísahal, ale poněvadž mně vysko čila z podvědomí, bude asi správná.“

V říjnu 1941 bylo poměrně teplo. Vlídný podzim chladným, mlhavým jitrem a slunečným, hřejivým polednem. V neděli, 12. října, rozkvetly kočičky a u Příbrami někdo našel hřib 1 a 1/4 kg, úplně zdravý. Libeňské posvícení uzavíralo sezónu roku. Opičí cirkus, stěna smrti, elektrické automobily, krámky s praženými mandlemi a cukrovou vatou. Hezkou neděli zakončil pražský rozhlas Spící krasavicí od Čajkovského.

V pondělí přišel k Batličkům kloboučník Fetter, který dělal spojku a zařizoval, co bylo potřeba. Někdy se u něho scházeli. Prohlíželi nějaké papíry, které pak Fetter odnesl. V úterý, 14. října vyrazil Ota, jako obvykle, časně ráno do práce. Byl už jmenován kancelistou a tatínka to těšilo. Marta přebírala hrách. Minulý týden byla na tramvaji vzrůša. Chytli chlapa, který rozřezával mladým ženám střevíce a zraňoval je na nohou. Na špičce boty měl přimontovánu žiletku. Jinak nic nového. Obligátní bombardování Londýna; německá armáda, která držela Polsko, Belgii, Holandsko, Francii, Norsko, Dánsko využívala hospodářského a průmyslového potenciálu celé střední i západní Evropy, sklízela první neúspěchy na východě. Nedostala Leningrad ani Stalingrad a před Moskvou uvázla.

Batlička vyšel na nepříliš široké schodiště, scházel dolů a přemýšlel. Proti němu kráčeti dva muži pláštích. Ohlédl se. Jiní dva sestupovali s třetího patra. Než se nadál, byli u něho. V levé kapse kalhot kovová, elipsovitá známka na řetízku, v kapsách plášťů pistole a služební průkazy.

„Státní policie!“

Batlička uměl odolávat nesčíslným nástrahám a nebezpečím. Uměl zneškodnit jedovaté hady. Byl snad jediným, kdo přežil torpédování lodi Olaf křižníkem Vivid. Tarantule. . . tehdy přišla průtrž mračen, tarantule zalezly a Batlička se vyšplhal na sráz.. . Teď je má kolem sebe a je zaskočen. Jeho pistole Walter PPK leží nečinně ve skrýši v kuchyni. Dva se vrátili s Otou do bytu a udělali prohlídku, dva hlídali venku. Pistoli nenašli. Byla na ní pověšena lopatka a smeták. Rezervní náboje byly uloženy v papírech a Fetter je v roztržitosti odnesl i 5 papíry. Téhož dne, skoro v tutéž hodinu, byli zatčeni major Ellner, Pryl, Vojtíšek a další.

Ještě než došlo k Batličkovu zatčení, měl už vyšetřovatel gestapa, Oskar Fleischer, dobrý přehled o činnosti okruhu FKX. Věděl, že stanice, kterou obsluhoval František Chyba, měla od července do září se sovětskou stranou nejméně devět relací, že v sudé dny používala značky HA + jedno volitelné písmeno, v liché dny YU + volitelné písmeno a vlnových délek 48, nebo 61 nebo 65 m. FKX odpovídala na vlně 46 nebo 53 m. Jindřich Fröde měl k dispozici krystaly 5347 kHz a 4618 kHz. Jeho volací značka byla v sudých dnech IR + volitelné písmeno, v lichých 10 + volitelné písmeno. Vlnové délky sovětská stanice FKX zůstávaly stejné. Přijímače byly na tehdejší dobu malé, 10x20x12cm, a obsáhly 2 až 18MHz ve třech rozsazích. Vysílač byl osazen jednou elektronkou 6H6 a třemi 6L6. K soupravě patřila anténa 15 m a protiváha 8 m dlouhá. Horší bylo, že gestapo znalo i šifrovací klíč. Vědělo, že jeho základem je kniha Vojtěcha Martínka Než se kořeny uchytí. Vědělo, které skupiny radiogramu obsahují pokyny k dešifrování, mohlo tedy rozluštit zachycené depeše a těžit z nich.

Za takových okolností neměl Batlička mnoho naděje. Když skončily výslechy v Pečkárně, byl převezen do věznice v terezínské pevnosti. Jirátovo štěstí bylo, že ho Batlička angažoval bez vědomí vyšších složek odbojové organizace a neinformoval je ani dodatečně.

Pátého února 1942 večer řekli Batličkovi, že půjde na transport. Nějaké takové zvěsti a dohady kolovaly už pár dnů. Transport znamená změnu, vytržení z vězeňského stereotypu. Vyjet ven, vidět krajinu, domy, lidi a byť i jenom zdálky - život, který pro vězně přestal existovat. Transport do neznáma. Někdo zachytil z hovoru bachařů slovo Himmels fahrt - cesta do nebe.

Transport (asi 400 lidí) se soustředil na III. dvoře a mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní vyrazil do Bohušovic. Kráčeli bez snídaně, mrazem a sněhem. Na nádraží čekal příjemně vytopený osobní vlak. Na oknech vozů byly nalepeny nápisy Arbeiterzug (dělnický vlak). Každý měl místo k sezení, nikdo je však nesměl bez dovolení opustit. Vozy byly přísně střeženy strážemi SS, které nedovolily promluvit.

V Praze vlak přibral ještě další lidi a vyjel k Českým Budějovicím. Pozdě odpoledne se pohyboval po břehu Dunaje. K večeru zastavil na malém nádraží na soutoku Dunaje a Emže.

„Aussteigen! Los!“

Na nádražní budově nápis: MAUTHAUSEN. Prošli širokou branou v drátěném plotě. Před nádražím strmá, zasněžená stráň, dole zakončená zdí. Kolem dokola plno SS-mannů. U té zdi je seřadili do pětistupů. Asi 1 km za městem je křižovatka. Odtud vede velkým obloukem silnice ke koncentračnímu táboru. Přetíná ji vozová cesta, která stoupá úvozem do příkrého kopce.
Zde to začalo.

„Los! Los!“

Hulákání, rány, kopance. Esesáci bijí hlava nehlava. Zadní řady tlačí na přední, nastává panika. Celý transport se dává do běhu. Na této cestě obyčejně padají první ranění, kteří jsou pak na místě dobíjeni. Batličkův transport tvoří především mládežníci. Jsou podvyživeni několikaměsíčním vězněním, mají za sebou výslechy na gestapu, od včerejška večer neměli nic v ústech, ale jsou mladí a ženou se do kopce. Probíhají kolem dřevěných baráků, kolem kuchyní SS a pošty. Před nimi se tyčí vysoká, pochmurná stavba ze žulových kvádrů. Nahoře ohrada z pěti ostnatých drátů na izolátorech.

„Mützen ab!“ (Smeknout!)

Vstupní brána, snímek z 5.května 1945 při osvobození Americkou armádou

Uříceni vstupují bránou, po jejíž obou stranách se tyčí čtverhranné věže se střílnami. V ose brány je 180 m dlouhý apelplac, vysypaný pískem a uválcovaný. Po jeho pravé straně dva přízemní baráky s podezdívkou, prádelna a kuchyň. Třetí budova je zděná. Obsahuje bunkr (lágrová věznice se zamřížovanými okny), pitevnu a krematorium. Po levé straně tři řady baráků.

Seřadili je před koupelnou. Tam je jednoho po druhém přebírala táborová správa. Další rány. Nejhůř jsou na tom ti, kterým vedoucí politického oddělení, Hauptsturmf Karl Schultz připsal do papírů: Begrüssen! (Pozdravit!) Na sněhu před koupelnou zůstalo ležet dvanáct nehybných těl.

Postupně je odváděli do sklepa, kde se museli svléknout do naha, odevzdat své věci, a odtud byli nahnáni do koupelny pod horké sprchy. Při tom byl ubit k smrti dr. Jindřich Procházka, policejní komisař z Prahy. Dostavil se vězeň se stříkačkou a všechny důkladně desinfikoval lysolem a petrolejem. Tělo pálilo jako v ohni. Holič je ostříhal dohola a odřel veškeré chlupy na celém těle. Pak jim dali zašívané prádlo, modře pruhované tenké mundůry, barety a dřeváky a vyhnali je na apelplac, kde v mrazivé noci čekali několik hodin, než byli všichni ubytováni. Byly z toho zápaly plic a během týdne několik mrtvých.

„Přivítání“ v Mauthausenu bylo součástí pečlivě propracovaného systému. Koncentrační tábory byly jedním z nejdůležitějších prostředků k udržení nacistů u moci. Lidé v nich byli internováni bez jakéhokoliv soudního projednávání, bez možnosti obhajoby, bez kontroly veřejnosti, političtí na základě rozhodnutí tajné státní policie, kriminální zločinci na základě rozhodnutí kriminálního policejního úřadu. Mauthausen byl tábor III. stupně, určený pro nepolepšitelné případy, které měly být likvidovány těžkou prací za nesnesitelných podmínek.

Den začínal v zimě v 05.45, v létě 04.45 úderem na zvon u brány. K snídani bylo 1/4 litru polévky z polévkové nebo zeleninové směsi, k obědu 3/4 litru až 1 litr polévky z tuřínu, večer v 19.00 hlavní apel, který trval (když všechno klaplo) asi půl hodiny a pak večeře: kolečko salámu, kterému vězňové pro jeho rozměry říkali „Briefmarke“ (poštovní známka) a černá „káva“ zpražených bobů a bukvic. Ve středu ještě 5 dkg margarinu, v sobotu lžíce marmelády a lžíce tvarohu.

Schody smrti

Jádrem tábora byl žulový lom. Denně tam pracovalo asi 1300 vězňů, kteří i za mrazů byli oblečení do tenkých, spíše pyžamu než šatům podobných mundůrů, s dřeváky na nohou. Vězňové vynášeli z lomu kvádry asi 50 kg těžké po 186 úzkých, příkrých schodech se sklonem 38° na výškovém rozdílu 36 m. Kdo padl, strhl s sebou další. Denně zde byli mrtví a těžce ranění. Vězňové z karanténního bloku pracovali v r. 1942 na planýrce, kde museli poklusem vozit kolečka naplněná kamením nebo pískem a tahat pětitunový válec. Kdo nemohl, byl na místě ubit. Mauthausenský vězeň vydržel průměrně 6 měsíců. Šanci na přežití měli jen ti, kdo se dostali do dílny nebo na nějaké klidné venkovní komando. Každý člen strážního oddílu SS musel při nástupu podepsat prohlášení, že byl poučen, že není dovoleno týrat vězně. Služba v koncentráku byla však pohodlnější než fronta. Proč by tedy nebyl iniciativní? Horší než SS byli parťáci a blokaři z řad vězňů - kriminálních zločinců. Ti patřili k lágrové prominenci, měli pohodlné lůžko, dost jídla a nemuseli pracovat. Aby si udrželi své postavení, snažili se být ještě iniciativnější než nejhorší z esesáků. Na deset vězňů (koncem války na 15) připadal jeden SS-mann. V době Batličkova přijezdu Wachtruppe Mauthausen čítala 460 mužů, rozdělených do tří kompanií. K těm je ještě nutno připočítat 250 mužů Häftlingswache pomocné stráže, která se rekrutovala z vězňů, nosila přílby a byla ozbrojena klacky a šavlemi.

Všechno v táboře, od samého začátku, od příchodu do konce, bylo vypočítáno na fyzické i na duševní zničení, na vytváření permanentního stresu a vědomí naprosté bezprávnosti a nemohoucnosti, aby i sebemenší myšlenka na případný odpor byla v zárodku potlačena. Porušení disciplíny, často i vymyšlené, bylo stíháno 25 ranami býkovcem na zvláštním kozlíku, ke kterému byl vězeň připoután, nebo svázáním rukou za zády a pověšením vězně na dvě hodiny za spoutané ruce. Přitom došlo k vykloubení obou rukou v ramenou. Každý omdlel bolestí již během půl hodiny a byl přiváděn k vědomí poléváním studenou vodou.

Po večeři bylo volno a v 21.00, zasena znamení zvoncem, nastal noční klid. V neděli byl oběd v 10 hod. a večeře v poledne. Odpoledne byly dvě hodiny povinného odpočinku. Pak se hrál na apelplacu fotbal, nebo býval koncert táborové hudby a na pódiu se konávala utkání v boxu. V prvním bloku po levé straně byla pisárna, opravna bot a nevěstinec s tuctem žen, dodaných z Ravensbrücku. Za návštěvu se platily dvě marky. Z toho 50 feniků dostala dotyčná žena a zbytek říšská pokladna SS, KZ-Zentrale v Oranienburgu.

Pár kroků odtud byla hlavní brána. Skládala se ze dvou dílů, které bylo možno stáhnout na jednu stranu a zahákovat. Hák byl na řetězu. Tam uvazovali i na dva - tři dny vězně za vzpažené ruce, omotávali jím řetěz kolem krku a vytahovali je za něj do výšky. To působilo nesnesitelné bolesti. Zoufalé skřeky se za noci rozléhaly lágrem.

V osobních spisech Batličkových v Dopravních podnicích hlavního města Prahy je záznam, že zemřel 13. února 1942. Ing. Gerndt si pamatuje, že z Mauthausenu došlo o tom úřední oznámení a že jako příčina úmrtí je uvedena nemoc, pravděpodobně tyfus.

‚Paní Batličková dostala pytlík s popelem a sdělení, že její manžel zemřel na zápal plic,“ tvrdí ing. Jirát dodává: „Pryl byl toho názoru, že Batlička byl popraven.“ Předkládá Prylův článek ‚Otakar Batlička, kamarád, bojovník, hrdina‘, kde je to výslovně řečeno. „Eman mínil, že ho zastřelili v bunkru, ale za celou dobu svého pobytu v lágru se nic nedověděl. Ještě za Protektorátu přišel k Martě nějaký navrátilec a vykládal, že Otu zastřelili na útěku.

„Já jsem to také slyšel,“ přidává se ing. Jan Budík, ex OK1AU, ‚a sice na jaře 1942 v Buchenwaldu.“
„Od koho?“
„Já jsem toho člověka neznal, nebo jsem si ho nedovedl vybavit. Na Batličku jsem si samozřejmě pamatoval velmi dobře. Byl jsem zatčen hned v březnu 1939 a odvezen do Dachau, takže jsem nevěděl, co s Batličkou je. Na jaře 1942 mě přemístili do Buchenwaldu a tam se ke mně někdo přihlásil se zprávou, že se Ota při transportu z jednoho lágru do druhého pokusil o útěk a přitom byl zastřelen. Nechtěl jsem se moc vyptávat, abych pak neskončil na politickém oddělení u výslechu. S člověkem, který mně tuto informaci přinesl, jsem se už nikdy nesetkal."

Mauthausenský koncentrák měl pobočné tábory v Ebensee, v Gusen a dalších 49 venkovních pracovních komand. Od Batličkova příjezdu do jeho smrti uplynul týden. Za tak krátkou dobu se nevyřídilo přidělení vězňů ani do pobočných táborů ani na venkovní komanda. Do lágru přijel zdráv, jinak by ho v Terezíně nezařadili do transportu. Během celého února nedošlo v Mauthausenu k žádnému skutečnému pokusu o útěk. Takzvané „zastřelení na útěku“ byla buď sebevražda elektrickým proudem v drátech, nebo vražda, když byl vězeň k drátům zahnán a tam podle předpisů stráží zastřelen. Hans Maršálek v knize „Die Geschichte des KZ Mauthausen“ uvádí, že 13. 2. 1942 bylo 12 čechů zastřeleno, 2 zastřeleni „na útěku“ a 17 zemřelo. Do které z těchto tří skupin patří Batlička?

Byl zatčen za civilního výjimečného stavu, vyhlášeného zastupujícím říšským protektorem R. Heydrichem (29.9. 41). Je tedy logické, že jeho případ měl být projednán stanným soudem. Rozsudky stanného soudu zněly: buď trest smrti, nebo předání tajné státní policii (což znamenalo deportaci do koncentračního tábora) nebo osvobození. Informace těchto rozsudcích byly zveřejňovány v denním tisku a ve vyhláškách, vylepovaných na plakátovacích plochách. Žádný z těchto pramenů Batličkovo jméno neobsahuje. Václav Berdych, jeden z mála, kdo přežili Mauthausen, autor knih „S číslem na srdci“, „Mauthausen“ a „Krvavé slunce“, míní:

    Pamětní deska je dílem sochaře Jaroslava Heyduka

„Jestliže přišla zpráva, že zemřel na tyfus nebo na zápal plic, pak je pravděpodobné, že popraven nebyl. Jako nový vězeň se mohl dostat na planýrku, na Strassenbau lIl., kde v té době umíralo nejvíc Čechů. V případě popravy německé úřady zpravidla posílaly oznámení, že dotyčný byl popraven na základě rozsudku stanného soudu v . . . ze dne . . . Většinou se to tak dělalo.“

I kdyby se tedy jednalo jen o internaci, muselo bylo v době civilního výjimečného stavu být projednáno stanným soudem. Byl Batlička odsouzen?

„Batlička souzen nebyl. Nikdo z celé skupiny se nedostal před soud,“ tvrdí ing. Jirát.

Emanuela Pryla se zeptat nemůžeme. Zemřel 28. 1980.

„Nevím nic o tom, že by byl manžel u soudu,“ prohlašuje kategoricky paní Prylová. „Nikdy jsem od něho neslyšela, že by byl souzen.“

Uplynul nějaký čas Od konce války, když se u lomu nedaleko Štěchovic objevila americká vojenská vozidla. Část mužstva hlídala, druhá část vydolovala několik beden. Než se dostavily československé bezpečnostní orgány, Američané odjeli. I s bednami. Bedna 414/IV ukrývala klíč k tajemství Batličkovy smrti: Seznam 1823 osob, odsouzených pražským stanným soudem. Je tam uveden Batlička, Fróde, Chyba, Toufar, Ellner, podplukovník Mašín a další. Rozsudek nad těmito lidmi je datován 19.1. 1942, v poslední den platnosti civilního výjimečného stavu na území pražského Oberlandratu. K smrti byl odsouzen i Emanuel Pryl, rozsudek nad ním však zřejmě nebyl potvrzen (rozsudky stanných soudů se staly vykonatelnými teprve po podpisu K. H. Franka).

Když se o tom dověděl ing. Jirát, byl překvapen: „Byl jsem ve styku s Emanem od jeho návratu do Prahy až do roku 1962. Pak jsem ho ještě jednou navštívil, byl jsem v jeho ateliéru a Eman mne pak doprovodil k vlaku na Slovensko. To víte, že jsme se při všech setkáních vraceli k osudu skupiny. Nikdy se nezmínil o soudu a přece zážitek, že je člověk odsouzen k smrti, není něco, co se jen tak přejde!“

Zatajil Pryl Jirátovi, že byl souzen?Jestli ano, tedy proč? A proč nebyl rozsudek nad Batličkou a ostatními zveřejněn, když takové zveřejňování bylo běžné a právě ono mělo plnit účel zastrašování?

Odpověď na tuto otázku poskytuje dopis předsedy pražského stanného soudu Joachima lllmera ze 6. listopadu 1941 K. H. Frankovi. lllmer sděluje, že stanné soudy v Praze a Brně mají odsoudit ještě 140 osob. Výkon rozsudků v Praze a v Brně není prý účelný a zveřejnění není nutné, lépe řečeno je vůbec nežádoucí. Navrhuje, aby tyto osoby byly odsouzeny, ale rozsudky aby byly vykonány v koncentračním táboře.

Prof. Ant. Nykl byl 6. ledna 1942 odsouzen stanným soudem k předání tajné státní policii. Přežil Mauthausen.

„Jak to bylo u stanného soudu?“
„U soudu? Já o ničem takovém nevím.“
„Vy jste tedy nebyl souzen?“
„Ne. Nikdy jsem u žádného soudu nebyl. Slyším to teď poprvé od vás. Pryl to nevěděl stejně jako nikdo z našeho transportu. Skutečně ne. Mysleli jsme, že jsme tam byli posláni z nějakého rozkazu k likvidaci.“

Nic nevěděl a neslyšel ani Zdeněk Deyl, který byl odsouzen stanným soudem téhož dne jako soudruh Nykl. Nebyly dodrženy ani elementární předpisy o řízení před stanným soudem. Delirium totalitního režimu, zpitého pocitem vlastní moci a představou, že bude vládnout do nekonečna, že může dělat s lidmi, co si zamane, a nemusí dbát ani svých vlastních zákonů a nařízení.

Pryl přednášel v září 1945 ve Světci. Záznam o této přednášce se zachoval v Čapkově muzeu v Týništi nad Orlicí. Pryl vylíčil, jak po příchodu do tábora vyvolali 12 jmen, mezi nimi Batličku. Všechny hned odvedli do koupelny, odtud do bunkru a tam prý je popravili. Takový bunkr můžeme vidět v Ravensbrücku (severně Od Berlína, NDR) nebo v Rabšteině u České Kamenice. Měl-li plnit represivní a zastrašovací poslání, musel být podstatně horší než celý tábor. Nikdo z mauthausenských vězňů, se kterými jsem se setkal, neměl o něm vlastní poznatky. Zachovaly se však vzpomínky vězňů z jiných táborů, a protože Němci měli smysl pro typizaci, můžeme předpokládat, že v Mauthausenu to nebylo jiné. Pokud nebyla stanovena výjimka, podávala se v bunkru jen poloviční dávka jídla. Netopilo se. Vězňům ponechávali jen spodní prádlo, odebrali jim ponožky i dřeváky. Vězeň musel od rána do večera stát bosýma nohama bez hnutí na studené, betonové podlaze. Každý pohyb, zpozorovaný stráží špehýrkou, byl záminkou k nelidskému týrání. Nečinnost byla horší než práce v lomu. Každý den byl nekonečný. Nekonečná byla i každá noc. Křeče z hladu a zima nedovolovaly vězňům spát. Takové byly Batličkovy poslední dny.

O. Batlička byl popraven zastřelením 13. února 1942. Je to dokázáno zápisem v seznamu zemřelých, kniha l., pod položkou 103. Ten den byla tuhá zima. Poprava probíhala - jako všechno v lágru - ve stereotypních, vyježděných kolejích. Batlička zemřel na táborovém popravišti (v bunkru se popravovalo až od r. 1943). Ve svahu byla vykopána svislá stěna, široká 2,80 m, vyztužená dřevěnými trámy. Prostor před ní byl vydlážděn cihlami a posypán pískem. Napravo stály necky s dřevěnými pilinami a sud s chlorovaným vápnem, nalevo přenosná šibenice se sklápěcím můstkem. Vězně přivedli tak, jak byli na celách: ve spodním prádle a bosé. Byl přítomen celý štáb: velitel tábora Standartenführer Franz Ziereis, jeho adjutanti Viktor Zoller a Adolf Zutter, vedoucí táborové ochranné vazby Georg Bachmayer, šéf táborové správy Xaver Strauss, a šéf politického oddělení Karl Schultz (všichni v hodnosti Hauptsturmführer). Schultz přednesl exekuční rozsudek.

Vězňové se postavili čelem k trámům a šest kroků za ně popravčí četa.

Komando krematoria naložilo mrtvá těla na vozíky, uhrabalo písek a posypalo chlórovým vápnem. Schultz podal Ziereisovi hlášení o provedené popravě a popravčí četa na Bachmayerův povel odpochodovala pořadovým krokem do svých ubikací.

 V Kobylisích, blízko vodárenské věže, je ulice, která nese Batličkovo jméno.

Vždy na jaře, ve výroční den pražského povstání, stojí pionýři čestnou stráž u pamětní desky na domě v Čiklově ulici, kde Batlička bydlel. I za ně a za jejich budoucnost položil Otakar Batlička, OK1CB, na mauthausenském popravišti svůj život.

v roce 2008 přepsal a upravil pro web OK2KKW Matěj OK1TEH

Původní článek vyšel na pokračování v Amatérském Rádiu na začátku 80.let