|
PAMÁTCE JANA ŠÍMY, OK1JX [1983] Dr. ing. Josef Daneš, OK1YG
Poslední (a toho jsem se nenadál) spojení jsme měli 23. února 1983 na 144 MHz. Bylo to jeho oblíbené pásmo. Zúčastňoval se skedů na OK0N a vždycky povídal něco zajímavého. „Nemám rád mláceni prázdné slámy. Například: manželský pár; on vyjel mobil autem a manželka mu z domova dávala své jméno a QRA čtverec." „Vždycky jsem rád opravoval. Jako jiní lidé luští křížovky,tak já luštím záhady přijímačů. Rád rozkládám problémy na ano a ne.“ Začínal na vlnách krátkých, kde mu do jisté míry byl vzorem dr. Kovanda, OK1LM. Udělal WAC, WAS, ale i na DX dával přednost spojením obsahově užitečným. 24 března 1979 mne zavolal telegraficky na 3,5 MHz. „JE TO MOJE FIRST QSO PO DLOUHE DOBE = TX 40 W ALE ANT JEN ULTRANOUZOVA VNITRNI...“ V okolí se stavělo a anténní systém OK1JX vzal za své. Východiskem nakonec byly VKV a převáděč. Honza totiž bydlel v údolí Vltavy blízko Žlutých lázní. Z jedné strany se terén zvedá směrem k Radlicím a ke Zlíchovu, z druhé ční strmá stráň ke Kavčím horám. Bydlel sám. U zdi proti oknu klavír, na stěně kytara. U čelní stěny stůl, který je možno spíše vytušit než vidět pod aparáty kaskádovitě uspořádanými od země ke stropu a po obou stranách. OK1JX sledoval každé spojení na osciloskopu a na měřicích přístrojích a hned informoval protistanici o kvalitě, kmitočtovém zdvihu a dalších vlastnostech signálu, radil a byl ochoten k pokusům. „Onemocněl jsem trpasličitidou" ironizuje Honza svůj zájem o miniaturní polovodičové součástky, „ale nehodlám proto vyhazovat staré elektronkové přístroje, které potřebuji jen jednou za čas a které ještě mohou sloužit." Pod klavírem, kolem zdí i jinde stohy výstřižků, výpisku, poznámek, časopisů a různých písemností. Při debatě se ukáže, že JX jde vždycky najisto, během několika sekund vyloví právě to, co potřebuje, a obsah všech těch materiálů dobře zná. Obrazy na stěnách jsou dílem jeho otce, malíře a profesora kreslení, Ladislava Šímy, vrstevníka Špálova. Jan se narodil 17. října 1911 v Praze. Studoval na reálných gymnáziích v Jilemnici a v Benešově u Prahy. Rodiče z něj chtěli mít právníka. Šel tedy na právnickou fakultu, dosáhl absolutoria, ale k doktorátu nedospěl. Zaujala ho hudba. Předpoklady měl už z domu. Jeho otec byl výborným hudebníkem. Honza si oblíbil jazz. Líbili se mu T. Sinclair, Revellers, Armstrong a zejména Duke Ellington. V polovině třicátých let se uplatnil v Gramoklubu, který se snažil prezentovat jazz jako umělecky hodnotnou koncertní hudbu. Řídil jazzový orchestr a vedl spolu s Uggem pravidelné čtvrteční besedy o jazzu. Stal se blízkým spolupracovníkem E. F. Buriana, který napsal slova k Šímovu úspěšnému Půlnočnímu blues. K dalším skladbám Jana Šímy náleží i Alkohol Ragtime a hudba k filmu Ať žije nebožtík!. Plným právem tedy uvedl v žádosti o koncesi své povoláni jako hudební skladatel. Od roku 1937 studoval dirigování a skladbu na pražské konzervatoři. Jeho hudební činnost byla úzce spjata s pražskou kulturní levicí. Za protektorátu už nebylo možno po této linii pokračovat. V roce 1940 se stal redaktorem Všetechnického přehledu a když byl tento časopis v roce 1943 zastaven, živil se překreslováním schémat a spoluprací s Ultraphonem. Po válce se podílel na vypracováni návrhu na zřízení specializované státní jazzové školy, knihovny a diskotéky. 26. října 1945 přednášel na večeru „Hot jazz včera a dnes“ který byl pořádán v pražské Lucerně a na kterém hrál orchestr Karla Vlacha, ale to už v něm nabývala vrchu třetí, nejmocnější složka jeho osobnosti, zájem o radiotechniku. Využil svých publicistických zkušeností posílených studiem na třetí vysoké škole, na filozofické fakultě, a ujal se vedení časopisu československých amatérů vysílačů Krátké vlny. O rádio se zajímat už jako chlapec za časů allconcertů, voštinových cívek a krystalových detektorů. Svůj vztah k epoše začínajícího a rozvíjejícího se amatérství manifestoval číslem RP 79, které si však vyžádal dodatečně. (Tak nízká RP čísla se vydávala v době KVAČ a SKEČ. Každý z těchto spolků vydal určité série a řada čísel zůstala neobsazených. Teprve od sloučeni v ČAV se dodržovalo chronologické pořadí. V žádném seznamu ani v jiném dokladu z té doby se jméno Jan Šíma nevyskytuje.)
Od ledna 1947 měl koncesi a značku OK1JX. Pro časopis si uměl vybírat témata i spolupracovníky. Mnohé články do dneška nepozbyly zajímavosti. Ty čtyři Šímovy ročníky Krátkých vln poskytují plastický obraz tehdejší techniky i dění na amatérských pásmech. Vedl časopis v duchu svého kréda, že amatér je mnohostranný a že musí pořádně vniknout do základu teorie, bez níž amatérské vysílání není myslitelné. Existenční základnu mu poskytovala TESLA, kde pracoval jako technický publicista a v r. 1951 jako referent měřících přístrojů. V r. 1952 je pověřen založením Sdělovaní techniky. Jako její vedoucí reduktor zůstává Šíma věren radioamatérskému prostředí, ze kterého vyšel a ze kterého čerpá elán a inspirace. Rve se s protivenstvími osudu i se svými odpůrci. Nevzdává se ani v nepříznivých dobách, kdy nejeden rezignuje a hází flintu do žita. Vidíme ho na všech možných akcích, všude, kde se něco děje, kde amatéři něco podnikají. Píše do Amatérského radia o SSB, o reflektometru a o mnoha aktuálních tématech. Jeho články vynikají nejen tím, že poskytují ucelený soubor užitečných informací, ale i stylem, krásou slova. 1. července 1977 odchází do důchodu a věnuje se rádiu a plachetnici Dolly. Osudného dne opustil její kajutu na Slapech a přijel do Prahy na schůzku VKV U Labutě, nedaleko krčské nemocnice. Cestou co schůzky se stavit v telefonní budce. Pak se střetl se sanitním autem. Jak - o tom nikomu neřekl ani slova. Pět dní byl v bezvědomí, ale pak se jeho stav den ode dne lepšil. Přijímal návštěvy a hovořil s nimi. 6. srpna 1983 ale zemřel. Plachetnice Dolly osiřela. Značka OK1JX oněměla. Po Janu Šímovi zůstává jeho hudba, Krátké vlny, Sdělovací technika, obrovské množství vykonané práce a bolest v srdcích všech, kdo ho znali a měli ho rádi. AR 11/1983 NA OKRAJ VŠELIČEHOS [1968] - http://www.ok2kkw.com/sima68.htm
|
